(8. 1. 2012)
Je to k nevíře, ale chodník od metra Českomoravská k Music City, kde se konalo 5. ledna 2012 páté základní kolo Notování, byl suchý, jen místy namoklý. Patrně proto, že zima je někde asi v polovičce, ale my si v Praze notujeme, že jaro začalo už v listopadu. Žádný sníh, teplo, jen meteorology ohlášený vichr cuchal vlasy nebo kulichy a jen ti, co zůstali doma a nesledovali přímý přenos na počítači, viděli strašidelné reportáže ze sněhových bouří, chumelenic a podobných zimních strastí nejméně sto kilometrů na sever či západ od Prahy.
V prvním poschodí muzikantské budovy, kam můžete lenošsky dojet výtahem a ještě vám jako v metru, tramvaji nebo autobusu ohlásí, že už jste ve druhém podlaží, naštěstí nefoukalo, ale boj tady zuřil stejně jako na horách vánice.
Začalo pražské seskupení kolem Radima Flendera, skupina Flender a spol. Ústřední postava kapely se skoro kytarovým jménem (kdyby tam to „el“ nebylo navíc) se mohla pochlubit čerstvým předvánočním demosnímkem a trojicí nových muzikantů, kteří tak absolvovali při Notování premiéru: flétnistka Romana Davidová, baskytarista Michal Pokorný a houslista Jan Kubát. Začali něžnou skladbou Nad Šumavou svítá a v tu chvíli by asi nikdo netipoval, že to je pražská kapela. Hezky výrazně zapadla do kapely flétna a jen v poslední písni, která se jmenuje Ruská, převzaly barvení housle. Melodie byla blízká písním do nebe jdoucích snědých ruských kočovníků, v textu pak zaznělo typické „laj, laj“ a dojem dokreslovala zpěvačka Lucie Slámová, která si okolo boků připásala šátek s blýskavými cinkavými penízky…
Roman Baloun, řečený Balú, přijel až z Uherského Hradiště a byl jedním ze dvou písničkářů večera. Tradičním moderátorům Bublině a Belmondovi poskytl informaci, že na kytaru hraje od šestnácti, tedy půl života (a hraje na ni dobře), inspirací pak mu byla setkání s ženami, potom děti a následně všelijaké životní osudy. K druhé písničce s názvem Hvězda dodal, že s ní uspává svou dcerku a pokud při ní usne někdo z posluchačů, bude si to považovat za čest… Další uspávanka už je asi na cestě, protože Balú má od Vánoc čerstvého syna, kterého prý – na rozdíl od dcery – spaní moc nebaví.
Sedm nedostatečných ze Starého Plzence vzniklo na trampské osadě Věrné srdce, ale to pamatuje už jen kapelník Janek, tentokrát s házenkářským jménem – Jan Eret. Od loňské účasti v Notování kapelu opustil baskytarista a její sestavu výrazně posílil výborný plzeňský písničkář a muzikant (kytary, saz, sitar, jantaal a perkuse, zpěv) Jiří Mucha. Nedostateční už nehrají vždycky úplně obvyklé trampské písničky. Stejně jako současní trampové na svých cestách, se jejich tvorba trochu toulala i světem širým. Až do Indie se vypravili s písní nesoucí jako název hindský pozdrav Haribol a v závěrečné Napůl člověk, napůl lev se kromě češtiny ozývá i sánskrt…
Za zmínku asi stojí, že Jirku Muchu jsme viděli v duu s Janou Balejovou, houslistkou a jednou ze dvou zpěvaček Sedmi nedostatečných ve 3. základním kole tohoto ročníku (samozřejmě, že s jiným repertoárem). Zvítězili v něm a postoupili do semifinále, ve kterém je uvítáme 5. dubna.
Standa Haláček, semifinalista loňského ročníku, je z Kostelní Lhoty u Sadské. To dalo Belmondovi příležitost, aby všem v sále řekl, že tato vesnička ve Středních Čechách má historii starou 650 let a rovná stovka let tam uplynula od návštěvy arcivévody Ferdinanda. A Standa se snaží, aby i současnost mohla psát historii obce. Třikrát skončil druhý na Trampské notě, probojoval se do finále autorské soutěže na Portě, nahrál cédéčko Někde blízko, ale hlavně už řadu roků pořádá ve své domovské obci malý, ale mezi muzikanty velmi oblíbený festiválek Folk ve Lhotě. Hraje na kytaru od svých třinácti let a ve hře na ni se výrazně zdokonalil studiem u Miloše Dvořáčka. Ve svých písních střídá folkové náměty s trampskými, troufl si přeladit kytaru uprostřed vystoupení na Černobílé cesty a jen to „ bysem“ v jednom z textů by být nemuselo, protože i písničkáři přece musí bránit češtinu.
DRC – to bylo něco pro bývalou pracovnici pražské zoologické zahrady Bublinu. Asi proto, že tam přišla hodně do styku s pestrou škálou africké zvířeny, Bublina okamžitě dešifrovala název kapely jako zkratku pro Demokratickou republiku Kongo! Kapelník Pavel Jindra se vrátil do evropské reality poznámkou, že sice jsou z Ostrova nad Ohří, ale žádná Ohře tam neteče. A spustili svůj „drc sound grass“, podepřený prvním a jediným banjem večera. Čtyřpísničkový minirecital DRCu vtipně a s úsměvem uváděl Pavel Jindra. A když si nemohl vzpomenout na název jedné z písniček, otočil se důvěrně ke zpěvačce a pronesl „Ať si to Lenka uvede sama, když už to složila“. Lenka ho poslechla. Aby ne, když je to kapelník.
Vasilův Rubáš finišoval zcela poprávu, protože zazářil loni na pražské Portě i na finále v Řevnicích a je příkladem kapely – vlastně dua – které spojuje pro posluchače významně hudební stránku, texty i jevištní projev. Filip Novák – Vasilděda hraje na akordeon a nejvíc zpívá, Petr Rubáš – Rubby bubnuje na djembe, gestikuluje na posluchače a celé je to smršť. Kdybych si mohl všechna ta slova a nápady v nich v klidu přečíst, byl bych ještě spokojenější.
Přestávku vyplnili posluchači zaškrtáváním deseti písniček, které se jim nejvíc líbily, Rada Notování (oslabená tentokrát o nemocné členky Rejku a Kytku) se o poschodí výš poradila, kdo se jim a jak líbil a na podiu se mezitím připravil host, kterého jako obvykle uváděl Cimbura. Tentokrát začal poněkud zeširoka, povídáním o Open Micu Potrvá, který pořádá již pět let písničkář Jan Řepka, od ledna 2009 v kavárně Potrvá v pražských Dejvicích. Je to živý hudební měsíčník, v podstatě nesoutěžní obdoba Notování, která je velmi přínosnou platformou nejen pro začínající a neznámé písničkáře. Vedle nich tam občas vystupují i básníci, divadelníci a jiní performeři nejen z Čech a Moravy a ze sousedícího Slovenska a Rakouska. Objevila se i řada poslů ze vzdálenějších evropských zemí a dokonce několik zaoceánských umělců.
V předvečer tohoto Notování měl Open Mic svůj jubilejní, padesátý večer a tak bylo zcela příležité, že naším hostem byl britský písničkář Alasdair Bouch, kterého Cimbura poprvé slyšel a se kterým se poznal právě na Open Micu Potrvá. Alasdair navázal na Cimburův úvod, samozřejmě český, neméně samozřejmou angličtinou, kterou v mluveném slovu střídal legrační lámanou češtinou. Hlavním klíčem jeho komunikace s diváky jsou ale písničky. Zpívá je svojí rodnou řečí, ale jeho emotivní a sdělný pěvecký projev a ruce, které si dokonale rozumí s kytarou, boří jazykové bariéry. Klíčem písniček Alasdair otevřel srdce diváků, přestavil svoje druhé, zcela nové album Second-hand Lullabies, sklidil nadšený potlesk. A kdyby nás čas netlačil, přídavků by měl nepočítaně.
Protože ale čas tlačil, byl přídavek jenom jeden a potom, co dozněl, uzavřeli moderátoři výsledky večerního zápolení, které zde byly již publikovány, a mohli jsme jet domů. Větrná noc se na nás velmi těšila a dala nám to znát… Dovolte nám uzavřít reportáž malou omluvou těm, kteří sledují Notování na webu. Ve čtvrtém základním kole, za nepřítomnosti patřičného technika, se nám podařilo spustit zvuk k přenášenému obrazu až od poloviny soutěže. Teď, v pátém, pro změnu zvuk i obraz běžel. Ale jen do poloviny soutěže. Pak technika selhala a celá budova Music City vypadla z internetového signálu. Je nám to velice líto a zároveň jsme rádi, že za ani jeden z obou výpadků přenosu nemůžeme. Z historky vyplývá ponaučení, že návštěva živého koncertu je nejen nejpříjemnějším, ale i nejspolehlivějším způsobem příjmu hudby. Proto věříme, že 2. února na Notování, na jeho poslední základní kolo, přijdete zase, a že vás bude hodně. Vedle toho, že hostem bude výborný Načas, je velmi zajímavě obsazeno i soutěžní pole.
Honza Dobiáš