Tak jsem sice první základní kolo Notování 2015 – 2016 prošvihnul, leč nemůže býti člověku dopřáno všeho, čeho je mu milo. Ale dnes jsem v Music City opět zasedl ke komputeru a pilně poslouchaje, sepsal jsem následující hámoť.
Vektory, foto Rejka Balcarová
Vektory o sobě na přihlášce do Notování napsaly: „V létě 2014 vzniklo uskupení, ve kterém se potkali muzikanti z regionu Benešov-Sedlčany. Každý s jistou hudební zkušeností a také touhou tvořit a hrát. V našem repertoáru jsou písně vlastní i převzaté, žánrově neohraničené. Tíhneme více k folku, ale nevyhýbáme se ani klasické country.“ Z přihlášky jsem se toho moc nedozvěděl. Bohužel. Jen jména a nástrojové obsazení (Karel Skopec basová kytara, Adam Řeháček zpěv, el. kytara, mandolína, Luboš Řeháček zpěv, kytara, Jana Litošová zpěv, flétna, Lenka Havlíčková zpěv, flétna, cajón a Jaromír Veselý foukací harmonika, cajón). Zahájili skladbou Náš Bonaparte. Následovala V zahradách, která se mi zdála trochu rozpačitá. Maják a Všichni svatí nebyly nijak převratné kusy. Leč docela mě svým vystoupením pobavili. Nebylo to určitě nic dokonalého, ale bylo to solidní a v pohodě. Nemůžu si pomoci, mám však několik v dobrém míněných připomínek. Nebylo mi jasné, proč obě kytary hrály místy unisono úplně stejný doprovod. Vždyť kapodastr by udělal jistě zvuk barevnější. No, a jako percussionista nemohu pominout, že cajón bohužel nebyl úplně využitý, nebo nebyl nazvučený až tak, jak by bylo záhodno. Byly slyšet jen basy.
Hynek Kočí, foto Jirka Esser
Hynek Kočí, s podporou Jardy Semeráda s kytarami a Martina Nižňanského hrajícího na cajón, začal písní Prameny. Byla spíš vyprávěná, než zpívaná, s textem o přátelství. Následovala píseň Chycená. Jen se mi zdálo, že harmonické a melodické postupy jsou stále stejné. Evidentně staví na textech. Šelesti a závěrečné Kódy to jen potvrdily. Cajón zněl rovněž převážně jen basově, ačkoliv „bez nazvučení“ tam vyšší polohy byly slyšet. I když se Martin o vysoké tóny na pohled moc nesnažil. Ono totiž tlouct s vervou konečky prstů těsně vedle horní hrany nástroje docela bolí.
Womacklee, foto Jirka Esser
Další parta, Womacklee, je uskupením svérázným a já svérázu fandím.
Občanská jména nejsou zřejmě pro představení kapely podle jejich názoru podstatná, protože na jejich webu je uvedeno: Womák kytara (zpěv), Womák junior baskytara, Kolben banjo, Pečenáč mandolína. Sami se prezentují na webu následovně. Cituji: „Naprasto neotřelé a pološílené pojetí české zahrádkářské muziky zahrnující veškeré country a blugrass. Prapodivně sešmodrchané a slepené Womackovy texty na pozadí vlastní muziky a převzatých melodií od známých diktátorů hudebního světa (Fogerty, Judas Priest apod.) dává základ nově vznikajícímu směru Country-Bluegrass punku a tím se hlásí k původnímu odkazu a záměru klubu CBGB.“ Netuším, co je CBGB, ale zahajovací Hej Columbo začala dost rozsypaně. Pak se to docela usadilo. Před lehce morbidní písní Kousky tebe banjista potvrdil škodolibou hlášku o hráčích na tento nástroj. „Ladí a ladí a pak stejně hrajou na rozladěné banjo“. Možná to byl ten inzerovaný punkový styl. Sólový zpěv byl taky místy mimo. Bylo to ale zábavné. Vesnická je už ale punk jak řemen. Svědomí na Vesnickou navázala. Lehce morbidní text na příjemnou „až trochu jižanskou melodii“ mě pobavil. Žádná snaha o „opravdové umění“, ale velmi příjemné.
Ondřej Folx, foto Rejka Balcarová
Ondřej Folx je hráč na kytaru a perkusní nástroje, který využívá looper a samozřejmě, jak to u písničkářů bývá, i zpívá. Na své přihlášce doslova uvedl: „Dneska nějak nevím, hraju upgrade folk s láskou ke slovu, rytmu, harmonii a disharmonii v divoce jmených loop smyčkách.“ Výhled na nebe byl de facto bez loopru a bylo to docela příjemné. S looprem i bez. Zato v Hej Jimmy Jimmy byl looper využitý hned od začátku a byla na něm postavená rytmika. Jen se mi zdál začátek, a bohužel nejen začátek, příliš dlouhý a rozvláčný. A nudil. Úroveň angličtiny si netroufám posuzovat, protože anglicky neumím. To, že to občas ve vokálu neladilo, ale poznám. Možná to byl záměr (viz výše), jenže mě to nebavilo. Tahle píseň byla pro někoho možná zajímavá. Pro mě ne. Na předposlední skladbě Vlaky na Slovensko bylo znát Ondřejovo zaujetí looprem. Mně moc nezaujala. Byla na mně moc „kolovrátková“. Sorry. Poslední Kaputo mi na předchozí píseň harmonickými a melodickými postupy navazovala. No, není to můj šálek kávy.
New Status o sobě v přihlášce napsali: „Vyhráli jsme Dětskou Portu (2015), 2. místo Brána (2014). Zahráli jsme si na Hradeckém Slunovratu, Mohelnickém Dostavníku, na různých soutěžích“. Jenže nedorazili. Tím pádem je pro mě kytara, obdobně jako zpěv Daniela Temerova a hra na klávesy a zpěv Ireny Petříkové nadále tajemstvím. Možná jindy.
Soňa Kočandrlová z Fregaty, foto Rejka Balcarová
Po finále v roce 2013 jsem o následujícím soutěžícím napsal: „Plzeňská Fregata. Jako obvykle velmi solidní, či spíš nabité sólové, unisono i vícehlasé vokály. Bodejť, vždyť to svoje pění mají Soňa Kočandrlová (zpěv a percusse) i Klára Drožová (zpěv), dámy jistě prominou, do čeho opřít. Skvělé. Ty holky to v sobě maj‘ jak v koze. A Soňa by měla mít na hlas zbrojní pas. To se ale ví už dlouho. Paráda.“ Honza Kříž (kytara) a Pavel Toman (klávesy, kytara), kteří jsou dneska přítomnou pánskou částí tělesa, jsou již protřelí a zkušení muzikanti. Jan Knapp, hráč na baskytaru chyběl. Je v lázních a doléčuje choré tělo, tedy zlámanou ruku. Když už, podle dobře informovaných zdrojů, měl ruku na kusy, ještě prý na ni pro jistotu upadl. Inu, stane se. No, a já nemám důvod svůj názor na Fregatu měnit. Snad jen, že zase trochu uzráli. Mňam. Ucho si na úvodním Křížovém králi pochutnalo. Motel blues odlehčila Soňa sklerotickou vložkou a z jeviště si odběhla pro zapomenuté perkusní nástroje. Ano, tahle choroba je matkou turistiky. Člověk se holt naběhá, nebo nachodí. A ani se mu třeba moc nechce. Vím to moc dobře z vlastní zkušenosti. Dárek mě taky nezklamal. Sedm mostů známe od Pavlíny Jíšové, jenže v podání Soni a Kláry je to nářez. Pecka na závěr, jak má být. A to jsem se po vystoupení dozvěděl, že měla Klára silnou migrénu. No, to tedy klobouk dolů. Nebylo to na ní poznat. Kdo zažil migrénový záchvat ví, co je to za peklo. Těžko popsat. Je to běs. Já měl tu smůlu, že jsem to kdysi taky párkrát okusil.
Marek Vojtěch, foto Jirka Esser
Host, Marek Vojtěch, takto „již dlouhodobý účastník Textové dílny Slávka Janouška“, vyplnil se svým akordeonem, tedy s fňuknou, nebo taky se „zednickýma varhanama“, nebo s „držkama“ více než dobře pauzu. V té byly sčítány hlasy diváků a body Rady Notování. Marek v úvodu svého vystoupení prohlásil, že je v podstatě „profesionálním zaskakovačem“ za „na smluvené vystoupení nedorazivší umělce“. Není však určitě žádnou vycpávkou. Umí česky a umí napsat písničky tzv. na vážno i spáchat chytré ptákoviny. To mám rád. Je moc fajn, když písničkář a vůbec veřejně se projevující člověk zná svou mateřštinu a umí ji používat. A on UMÍ! V televizi to moc často slyšet není.
Bedlivě poslouchal a hámoť sepsal Balík. Howgh.
