(12. 5. 2022)
Dnešní základní kolo jsem zahájil skvělou kulajdou v předsálí „Muziklandu“ a k ní jsem polknul dvé chlebíčků. Tím jsem dodržel zlaté pravidlo, že „ten, kdo muzikanty posuzuje, má být spokojen, nasycen a napojen“, aby byl vlídný a přívětivý. Na rozdíl od muzikanta, který aby „podal výkon“ měl by být mírně hladový, mělo by se mu lehce chtít močit a něco by ho mělo lehce bolet, aby se musel pořádně soustředit na již zmíněný výkon a nemyslet na nic jiného. Alespoň tuhle zásadu jsme razili kdysi s mou domovskou kapelou Máci. R.I.P. Tak jsem na dnešní večer zvědav.
Klekni – foto Renata Králová
Úvod obstaralo seskupení Klekni. Zahájili skladbou Jim Beam. Kukuřičný produkt téhož pojmenování moc nemiluji, leč není-li nic jiného k mání … Píseň mě bohužel taky příliš nenadchla. Místy to totiž moc, zejména ve zpěvu, neladilo. Druhá píseň Paní Zimě už zněla líp. Asi než se hoši rozehřáli. Slaný déšť mi připadal trochu upracovaný až upajdaný. Rytmicky to sice sedělo, ale neuchvátilo mě to. Žár pekla uzavřel jejich vystoupení, ale celkově mi z jeviště chybělo „sálání energie“. Solidní foukačka bohužel nestíhá srovnat celkově nevýrazný projev kapely.
René Josef – foto Renata Králová
Jediný písničkář večera René Josef říká, že se „živí dětmi“. Zvláštní. Pak to upřesnil, že dělá divadlo pro děti. Taky o sobě napsal že je hercem divadla jednoho herce. Jo, tohle je, co do z jeviště předávané energie, zcela jiná káva. Je to komediant v tom dobrém slova smyslu. Následovala Špička o dopravě, o silničním dění a vůbec o lecčem. Docela dobré. Labyrint i Můžeme … se mi taky docela líbily. Písničkařina jak má být. Závěrečná K výročí to jenom potvrdila. Solidní a docela neotřelé.
Mangabej – foto Renata Králová
Další kapela Mangabej, která není na Notování ani na Portě nováčkem, pokračovala pro posluchače nadbytečnou „malou zvukovou zkouškou“ a pak i skladbou Chtěl bych. Ta zvukovka se mi nelíbila, leč když se rozjeli, bylo to k poslouchání. Moc jim to bohužel mezi skladbami neodsýpalo. Skladba Na konci zimy byla příjemná slušným zpěvem, ale zdála se mi plná nadbytečného předvádění se. Drát byl opět „poněkud zbytečně rozvláčný“. Finálová Vrány zněla zase slušně. Pódiový projev mimo písničky byl však neúnosně rozvláčný a zmatečný, tím i mizerný. Škoda, zkazili si tak u mě dojem z poměrně solidního vystoupení.
Martin Hejnák a Havraní čas – foto Renata Králová
Martin Hejnák a Havraní čas byli dalším soutěžícím. Začali skladbou Fontány v Martinově nezaměnitelně specifickém stylu. Následující Ve stínu chvíle nezapřela opět autora, ale myslím, že Martin zraje a jeho předchozí hudební a pódiové, pro mě až protivné, experimentorství má konečně mě pochopitelné obrysy. Rub a líc se mi však zdál příliš rozvláčný, a jak říká jeden můj moudry kamarád „až příliš uměleckoidní“. Vystoupení uzavřeli písní Uprostřed kvetoucí zahrádky. Solidní.
Sestrogen – foto Renata Králová
Dvě sestry, takto duo Sestrogen, začaly skladbou Markétka. Byl to však jen slabý odvar originálu v podání Marie Rottrové. Nenápaditý kytarový doprovod a nevýrazný zpěv mě neuchvátil. Škoda. Na Černý kočky vyměnily jednu kytaru za ukulele, ale zase mě neuchvátily. Bye Bye Love ani Tie a Yellow Ribbon, ačkoli měly znít anglicky, neb tak byly napsány, mi úplně anglicky nezněly. Zpívat v angličtině je těžké pro Slovana, zvláště pak Čecha, nebo Češku. Je to pak zpěv ve stylu čingliš. Sorry.
Inženýr Vladimír – foto Renata Králová
Inženýr Vladimír mate názvem. Jsou totiž čtyři a zahájili skladbou Na přechodu. V následující Cestou do schodů mě zněl saxofon poněkud „neladně“. Nevím zdali hluchnu, ale neladil mi ke zbytku kapely. Obchod revolucionářskými potřebami bylo všezahrnující ideologické přemítání nad světem. Text měl hloubku a bylo nad čím zamýšlet se. Dost dobré. Finálová Je tak krásná pojednává podle autora o dívce, která krásná není, ale podle mě pojednává o „fotbalové kultuře“. Protože to, co je dnes projevem „fotbalového fandění“ zrovna není můj šálek kávy. Neb uřvaná, napitá, tupá řvoucí fanatická hovada nepovažuju za fanoušky. Navíc v závěrečných vokálech neladil snad ani jediný.
Ve čtvrtek v pět – foto Renata Králová
Večer to nebyl nezajímavý a uzavíral, jako obvykle, host. Byli jím Ve čtvrtek v pět. Jsou solidní jistotou. Zahráli svůj standard a jako obvykle byli dobří.
Howgh Balík
