(11. 3. 2014)
Jaro neklepalo na dveře. Jaro 6. března 2014 přímo lomcovalo klikou. A tak měli ten den všichni vystupující Notování pohodovou cestu. Přesto, že byli tentokrát v podstatě všichni přespolní, do Music City Clubu dorazili včas a Belmondo s Bublinou, nebo, chcete-li, manželé Milan a Pavlína Plchovi, s chutí zahájili další soutěžní program, který zajišťují nejen moderátorsky, ale i po dramaturgické stránce.
Petr Ovsenák, foto Petr Vymětal
Výbornou muzikou nabitý večer odstartovali Choroši, tedy Aleš Rogalewicz, Petr Ovsenák a Tomáš Dough Machalík tak, jak je jejich zvykem – tedy skvěle. Lapidárně řečeno: trampárna v pohodě! Úvodní Tripolis ve mně probudil vzpomínky na mé pouštní geologické tažení Lybií na počátku osmdesátých let. Romantika, ale neutahaná a nepřeslazená – „a tak to má byť“, řečeno s majorem Terazkym. Potom vtipná a chytrá Lososí, píseň pohodová a milá, slovem fajnová. Následovala premiéra Mlhavý rána. U té si dovedu představit, že se rozšíří trampským národem a bude hrána a poslouchána u ohňů a nejen u nich. Výhybkář je pak z obdobného soudku. Chytrá sranda, jedna z prvních písniček této rok staré party. Už po základním kole jsem konstatoval, že jim to jde „na srandovno“ i „na vážno“. A to platí pořád. Vokály (frázování) sice opět nebyly úplně košer. Holt se chlapci, každý z jiného města, nepotkávají tak často, aby je nazkoušeli „na perfektno“. Ale přijde to, protože na to mají. Mé velmi kladné hodnocení z minula – nápad, atmosféra, muzika, pohoda – platí a trvá nadále.
Želkovický Zbytek, foto Petr Vymětal
Ž. Z. – Želkovický zbytek, Petr Olejník, Anna Drábková a Vladimír Kopecký, své vystoupení doslova rozjeli na motorce (která startovala na připravené zvukové smyčce). Motorkou startovaná píseň Daddy, Brother, Lover, Little Boy – příjemný country sound až lehounký bigbošík. Mňam. Voodoo Kiss políbil ucho v podobném, krásně „šlapajícím duchu“. Navíc do něj dokázala Anička svým zpěvem v šikovné míře dostat tajemno až temno, jako to má u voodoo být. Písnička Mama D. byla baladičtější, ale opět s nábojem a hodně dobře podaná šťavnatá muzika. Závěrečná Take a Walk trochu přitvrdila skvělou atmosféru. Musím se zase opakovat: Nepamatuju, že by se kdy Anička Drábková a kterákoliv muzika, jíž dělá, dostaly do šedé zóny, která by pro mě byla nezajímavá. Má to atmosféru, šťávu a „napnelismus“, vzpomenu-li znovu na pana Wericha. Moc fajn.
Jirka Řehulka, foto Petr Vymětal
Jirka Řehulka vzdal úvodním slovem poctu Karlu Krylovi. A nejen slovem, i svou Písní o kapkách. Nezklamal. Ani obsahem a kvalitou textu, ani interpretací. Výborně! I následující Naštvaná mi promluvila z duše. Taky nejsem vyznavačem tzv. „VIP a cool a in“, tedy hraní si na něco, nebo na někoho, ať je to na snobské, či bezohledně podnikatelské a politikářské notě našeho současného dění, nebo reklamní odlidšťování lidí i života. Jizvy na kolenou, uvedené výstižnou povídkou popisující bezduché a bezobsažné televizní a nejen televizní „soap seriály a novely“, byly podobného ražení, jako následující Bulvár tuty, satirický song parodující bulvární novinařinu. Skvělá a neumělohmotná výpověď, podle mně normálního, myslícího chlapa, co vidí to co se kolem děje a umí to říct písničkou. Hořké, leč myslím, že velmi trefné. Bohužel, doba je taková a hlavně dost lidí v ní, jak jsem již také v kterési z dřívějších hámotí pravil. Jirka Řehulka má určitě mezi našimi písničkáři své místo. Jako už často v minulosti mě jeho vystoupení potěšilo. Zraje jak dobré víno.
Rendez-fou, foto Petr Vymětal
Trio Rendez-fou pro 1. semifinále prořídlo na duo Jan Fous a Jana Gregárková – Havlová. Bossanova Čokoláda i tak pohladila po duši zpěvem i pohodou. Chlapeček je už hitem téhle party. Jana je prostě skvělá zpěvačka, velmi dobrá flétnistka a vystoupení utáhne v pohodě sama, jenom s doprovodem Honzovy kytary, pravda, že velmi dobře hrané. Písnička Poetické ráno tento názor dokonale potvrdila. Umí. Příjemný hlas. Moc příjemný. A opět potěšili. Pětačtyřicet je píseň na vážné a moc smutné téma. Vypovídá o tupé, přiblblé a nesmyslné náboženské a politické nesnášenlivosti, která bohužel už v podstatě odjakživa cloumá lidstvem. Oslovila mne, zaujala a zamrazila a nebyl jsem sám. Téhle formaci sedí balady, ale i náladovky, jak předvádějí… Zase jsem si pochutnal.
Naopak, foto Petr Vymětal
Soutěžní semifinále končil Naopak. Přes úvodní přehršel „sabotážních“ zvukově-technických obtíží nasadili v klidu, bez nervozity a s nadhledem písničkou Tenkrát v září. Příjemno a pohodovo. V textu říkají, že jim to napsali dva máci. Což neznamená kytičky! Jako bývalý člen Máků a stále mák vím, že se jedná o někoho, kdo je tak nějak „máklej“. Že by? Mně se to líbilo… Druhá dnešní bossanova – Jedna noc, kterou hráli premiérově, nevybočila z příjemné atmosféry a byla rovněž solidně předvedena. Manželé Petra a Martin Zajda Zajíčkovi a Martin Klekí Podešva nechali vyniknout Petřinu zpěvu nejvíc v Sonetu pro dva a opět to bylo krásné. Finálovka Slečna, co se nehádá dala pro změnu zpěvácký prostor Klekímu a klaplo to velmi dobře. Prvně jsem Naopaky slyšel v jejich začátcích před více než třemi lety. Zabral jsem na ně hned a dosud mě to neopustilo, ba naopak.
Flastr, foto Petr Vymětal
V závěru soutěže označil Belmondo ve svém průvodním slovu toto semifinále decentně za „vyrovnané“. Já si furiantsky dupnu a napíšu sem, že tenhle večer byl proklatě dobrý a předvedenou úrovní sakra nabitý! A Flastr – jeho host, loňský vítěz, kterého si vybrala Rada Notování, byl důstojnou hudební tečkou programu. Svým originálním bluegrassem a dobře zpívanými gospely přeladil uplynulé, žánrově převážně folkové a trampské semifinále na trochu jinou strunu a pozornost publika si tím získal prakticky okamžitě. A zaslouženě! Bylo to moc fajn. Tentokrát úplně všechno! Takže věřím, že tradiční závěrečnou moudrostí po vyhlášení výsledků, která tentokrát zněla: „Láska i nemoci přenáší.“, nechtěl Belmondo nikomu vyhrožovat…
Howgh, dohovořil jsem! A přijďte příště, horší než tentokrát to určitě nebude.
Petr Vohnout – Balík
Fotografie: Petr Vymětal
