(5. 12. 2016)
Začalo poslední Notování v roce 2016. Venku lehce přituhlo, jak se ostatně na prosinec sluší. V sále Music City však bylo příjemné teplo a přišli diváci i muzikanti … Nastalo zvučení a chystání soutěžního koncertu. No, a pak to vypuklo.
Martin Čepelík a Andrea Mineva, foto Rejka Balcarová
Večer zahájilo duo Martin Čepelík a Andrea Mineva z Prahy. Do přihlášky uvedli následující: „Martin Čepelík je ve svém civilním životě dětským chirurgem a traumatologem, který se písničkaření věnuje ve svém volném čase již více než 15 let. Od roku 2014 pak vystupuje především v duu se zpěvačkou Andreou Minevou, která je jeho partnerkou nejen na podiu. Hrajeme proto, že nás to baví a chceme, aby lidi poslouchali a bavili se s námi. Povedla se autorská Porta 2015, ve které písnička Šeříky získala celkové 3. místo a Veleňský Čumprdlík 2012, který Martin (v té době ještě sám) vyhrál. Rádi bychom na Vánoce pokřtili naše první společné CD. www.martincepelik.cz“. První poetické, něžné, milostné písničce Milování by slušelo zapracovat na frázování dvojzpěvu. Na poetickou notu byla i druhá, Pojďme si lhát. Ta už byla „sfrázovanější“. A taky text byl diametrálně jinak zaměřený. Na neshody a trable soužití muže a ženy. Následovalo bluesových Pár slov. Změnili tempo, žánr i projev. Nebylo tu syrové a černé blues, jaké mám rád, ale bylo to určitě k poslouchání. Na můj naturel sice „moc bílé“, ale solidní a zajímavé. Závěrečná, podle Martina nezávazně romantická, V prázdném pokoji byla taky blues. Zněla mi bluesověji, než ta předchozí. Měla totiž tu správně nostalgickou dumavou atmosféru. Autorem všech textů i melodií předvedených skladeb je Martin. Dobré.
Blue Jay, foto Míša Bechyňová
BG a country styl prezentovali Blue jay z Cvrčovic – Čabárny. (Vladimír Bechyně – kytara, zpěv; Jaroslav Materna – foukací harmonika; Zdeněk Lejčar – dobro, zpěv, Jan Červený – mandolina, zpěv; Lubomír Kupčík – Kuba – kytara, zpěv; Karel Krejčí – Banán – baskytara, zpěv;). Na internetu jsem našel, že Cvrčovice – Čabárna je obec mezi Kladnem, Brandýskem a Buštěhradem. V jejich přihlášce stojí: „Country a bluegrassová skupina. Hrají tak dlouho, že si údajně nepamatují od kdy……. :-), v tomto složení od dubna 2016. Všechno info o jednotlivých členech i o skupině na www.bluejay.netstranky.cz“. Je-li libo, ctěný čtenář má možnost na uvedenou internetovou stránku nahlédnout. Začali decentně skladbou V okně mám já mříž od Jimmyho Rogerse s vlastním českým textem. To je v tomhle žánru „setsakramentsky těžký kalibr“ napasovat správně češtinu na BG muziku. To se však povedlo, myslím, velmi zdařile. Bohužel se ale úplně nepovedlo skladbu rytmicky podat. Trochu se to sypalo. Jazzová Malá Jessie kompletně od Lubomíra „Kuby“ Kupčíka už šlapala skoro správně. Ono je totiž mnohem těžší zahrát „přesně“ pomalou věc. Následující Dnes mi zas slunce svítí opět od „Kuby“ Kupčíka to jenom potvrdila. „Chvílema byla trochu těžká na pr.el“ a sem tam ujel i nějaký ten zpěv. Sorry. Svižná, v češtině protikuřácká Dým od Willie Nelsona byla zase v pohodě, i když ani v ní nebylo frázování vokálů úplně na jedničku. Chlapi, chce to tzv. trestný poslech. Natočte se a poslechněte se. Dáte to pak snadno do latě.
Vilém Roubíček & Pishtones, foto Rejka Balcarová
Vilém Roubíček & Pishtones s kontaktní korespondenční adresou: „Sadská“. Vilda napsal do přihlašovadla: „Právě jsme jako kapela vznikli a toto bude pravděpodobně naše první vystoupení. Písničky složili Vilém Roubíček a Marcel Brixy. Postupně vznikají Pishtones web, facebook, bandzone, folktime a nahráváme u Marcela ve studiu první singly, aby to mělo od počátku určitou štábní kulturu. (Marcel Brixy – baskytara, zpěv, Vilém Roubíček – foukací harmonika, kytara, zpěv; Neil Power – bicí; Jiří Krejčí – elektrická a akustická kytara, lap steel, dobro; Marek Zienert /host – irské dudy).“ Tak jsem byl zvědav, co bude. No, a pak přišel na pódium sám. Začal „písní amerického indiána smolaře v Praze“ Peyote Ticket Song „protidrogově“. Pral se ale s trémou. Tréma je potvora zákeřná. Nevzdával se však a prokousal se songem až na konec. Poetická Prokřehlá byla skoro bez trémy. Třetí skladba, inzerovaná jako hudební antistresová píseň, zněla v dlouhých tónech zase evidentně díky trémě lehounce falešně. Závěrečná Krásná rána o vánocích a jejich poezii, náladě a vánoční pohodě „byla v pohodě“. Jen se ještě dokázat vykašlat na tu trému. Držím mu palce.
Poslední vagón, foto Míša Bechyňová
Poslední vagón z Egerlandu, tedy z a od Karlových Varů (Jiří Odradovec Rodgers – kontrabas, zpěv; Šárka Vlasáková Brusinka – flétny, perkuse, zpěv; Jiří Pilař, Wabi /alternativa Tomáš Randuch – kytara, zpěv; Milan Fořt, Malej Stonge – kytara, zpěv) o sobě píše: „Vznikli jsme na podzim 2014, jsme již starší ročníky muzikantů, hrajeme vlastní i převzatý repertoár, hrajeme, protože nás to baví, v období výběrových kol budeme procházet výměnou muzikantů na postu kytaristy a zpěváka, tak bychom rádi využili pozdější termíny koncertů, aby se nový člen měl čas zaklimatizovat. Zatím jsme nedosáhli žádných výrazných úspěchů, vše nás teprve čeká…….“ Zahájili „po trampsku“ a to „dost dobře“ písní Jedeme. Inu, chutnalo mi to moc. Dynamika, vokály, frázování, intonace, tempo. Takhle má vypadat „muzikantský řemeslo“. Mňam. Pak zazněla Pocta J. Foglarovi. Další písnička, která s úctou vzpomněla „toho skvělého chlapa i kluka zároveň“. Běhal mi z textu chvílemi mráz po hřbetě a ježila se mi srst. Břehy o pocitech převozníka i závěrečná Nejkrásnější svět si zas na nic nehrála. Pohoda. Poctivá a řemenská trampírna. Tohle můžu. Vynikající.
Dávid Arnold Bratislava nám sice napsal: „Tento rok som sa zúčastnil festivalu autorskej piesne Porta, kde som vyhral 2. miesto za text pesničky… Hrám preto, že ma to baví, akurát na Slovensku je folk vcelku menšinovým žánrom, preto sa tento štýl muziky snažím trocha spropagovať, natáčam album, bude sa volať „Hrušky zelené“, inak hrávam hlavne po búdach v lese kamarátom a kamarátkam. Hrám jako samouk od 14-tich rokov a ide to :)“, ale na telefonický dotaz půl hodiny před koncertem, kde je mu konec, odpověděl SMS, že prý nemá peníze na cestu … Hm, „zodpovědný přístup“. Zřejmě to „nevěděl s předstihem aspoň dva dny“, abychom oslovili někoho z řad náhradníků. Škoda, mohl si zahrát někdo jiný.
Zdenek Barták &. Milan Kramarovič, foto Rejka Balcarová
Zdenek Barták &. Milan Kramarovič jsou z Prahy. Na přihlášce byli lakoničtí. Cituji: „Vše už znáte….“ Tak mi nezbylo, než zalovit na webu, ačkoliv nemám ve zvyku na „tomhle tržišti“ dlouze vysedávat. A nejen proto, že na to nemám většinou čas. Ale je tam o nich spousta informací. Např. na stránkách Porty se píše: „Milan hrál v Šumu Svistu Daniela Nekonečného nebo jako host v Divadle na Vinohradech v představení Vrátila se jednou v noci. Od roku 1997 vede vlastní soubor Blue Note Quartet ve složení kontrabas/bicí/tenor saxofon/kytara. Od roku 1995 hraje i v komornějších sestavách, např. v duu s kytaristou Jiřím Milotou, nebo s kytaristou Peterem Binderem. Na jaře 2015 byl Zdenkem Bartákem přizván k hudební spolupráci a pokračují dosud. Zdenek s hudbou aktivně začal v 70tých letech na pražských scénách a to hlavně v Malostranské besedě, kde byl každodenním návštěvníkem. Zde založil trampskou kapelu IDAHO (později soudružsky přejmenovanou na SPIRÁLA). Po vojně v roce 1976 spolupracoval a hrál s Petrem Rímským. V roce 1981 přitvrdil a spoluzaložil hardrockovou kapelu PUMPA, v níž zpíval a textoval. V roce 1984 odešel a jako zvukař spolupracoval se skupinou Framus Five Michala Prokopa. Od roku 1990 si dopřál od muzikantského života oddech a začal se muzice znovu věnovat až v roce 2008 nejen jako interpret, ale zejména jako autor. Postupem doby se rozhodl svoji tvorbu hrát živě při nejrůznějších příležitostech, hlavně v pražských hudebních klubech. V posledním roce ve dvojici s Milanem Kramarovičem. Hrají spolu od léta 2015, tedy jeden rok. A baví je to.“ Tohle je blues, napadlo mě hned po prvních tónech úvodní Carmen. Tenhle „kousek“ neslyším poprvé, ale vůbec mi to nevadí. Skladbou popisující lov, O bílé lani, si podle svých slov vyřešili vztah k myslivcům. Poslouchám a baví mně to. I když „holá“ a natož albín, se pokud vím, přece normálně neloví. Spíš než opravdový myslivec by jí podle mě mohl složit jenom „ozbrojený brigádník“. Takhle pejorativně „rádobymyslivce“ tituluje jeden můj kamarád. Baladická náladovka Podkroví mi taky zněla pohodově. Světovou premiérou, filosofující písní Kdybych Tě potkal, zakončili svůj blok. Dobré. V podstatě očekávané, ale opravdu dost dobré.
Jirka Míža, foto Míša Bechyňová
Vystoupení hosta, kterým tentokrát byl písničkář Jirka Míža, opět potěšilo. Hraje muziku, jak už opakovaně píšu, mě blízkou. Blues. A to „dost dobře“. V repertoáru má sice i několik skladeb převzatých a česky otextovaných, avšak převážně se jedná o vlastní tvorbu. Část textů převzal od kamaráda Ondřeje Bláhy z Olomouce, básníka a bohemisty. Jiří bydlí ve Staré Vsi, kousek od Rýmařova v předhůří Jeseníků. Je keramik a výtvarník. To už je druhý muzikant profesí tohoto uměleckého řemesla, co já vím. Tím o trochu dříve narozeným je Miki Ryvola. Od muziky Jirka ochutnal a zkusil, aspoň podle internetu, snad mimo symfonického orchestru, dechovky a cimbálovky skoro všechno. Na webu je mimo jiné sofistikovaně prezentován slovy: „Jeho blues stylově vychází z bluesové hudby z oblasti východního pobřeží USA, tzv. piedmontského blues. Je však také ovlivněno i jinými styly i různými interprety blues. To vše pak vytváří jeho vlastní pojetí tohoto žánru. Kromě akustické kytary používá i rezofonickou a elektrickou kytaru, doprovází se na foukací harmoniku a ke zdůraznění rytmu využívá stompbox.“ „Věrohodnost a opravdovost jeho projevu je autentická, neboť on své blues nejen hraje, ale i žije.“ – napsal o něm dramaturg a hudební publicista Ondřej Bezr. Jestli svá blues žije, nevím, neznám ho bohužel blíž. Ale věřil jsem mu každé slovo a každou notu. Lahodný konec večera. Howgh. Balík
