Ještě půl hodiny před začátkem koncertu bylo v klubu Kocour podezřele liduprázdno. Kytku to vedlo ke spásnému nápadu, že by mohlo vystupovat a soutěžit duo Nezpíváme, neboli Cimbura s Belmondem. Naštěstí na to nedošlo! Jak se ukázalo, za všechno mohly přeplněné pražské ulice. Dorazil i brněnský Kosmonaut, ačkoliv Belmondo (Brňák, již přes deset let “kojený” Vltavou) prohlásil, že Kosmonaut určitě dorazí, protože už je v šalině – a chvíli z toho byly nervy, protože každý ví, že šalina v Praze nejezdí! Nicméně všechno nakonec dopadlo tak, jak se na semifinále slušné soutěže patří: dorazili všichni semifinalisté a hlediště se zaplnilo.

Petr a Jitka Šottovi, foto Jirka Paparaci Šámal

Petr a Jitka Šottovi, foto Jirka Paparaci Šámal

Začátek patřil slatiňanskému Petru Šottovi, který jako písničkář vyhrál 4. základní kolo. Tentokrát se posílil o svoji ženu Jitku s houslemi a byl to zážitek. Všechny čtyři písničky byly nové a krásné. Začal vzpomínkou na hrdinu filmu Návrat do divočiny titulem Supertamp, pokračoval rytířskou písničkou Fabien a ve třetí písni Děda vzpomínal na svého dědečka. Zase spousta muziky a korunu všemu dala Jitka, která po konci písničky láskyplně shlédla na Petra a pravila “On je takový vtipný…Celou dobu jsme to doma cvičili v G dur a teď to dal v A dur…” Bublina se sice bavila, jak Jitka po dětsku občas zdvihala oči, ale nutno říci, že jako houslistka tóninovou improvizaci zvládla skvěle. Čestný člen Rady Notování a vítěz 3. ročníku soutěže Martin Rous jen uznale pokyvoval hlavou. Byl to výkon! Čtvrtou novinkou byla Bude líp a i když chudák Petr pořád dotahoval jeden kolíček, byl to začátek, který potvrdil, že semifinálové koncerty opravdu mají znatelně vyšší úroveň, než základní kola. Což je pochopitelné, ale rozhodně ne samozřejmé.

X-tet, foto Rejka Balcarová

X-tet, foto Rejka Balcarová

Druhý přišel na podium X-tet z Jindřichova Hradce. Čtyři zpěvačky a sbormistr Štěpán Štrupl, který občas vytáhl z kapsy jediný nástroj celé kapely – ladičku. Přednesli tři spirituály, ten poslední anglicky a mezi nimi vlastní úpravu legendární písně Bedřicha Nikodéma Dva modré balónky. Štěpán připomněl, že v době krize je výhodné nemít žádné hudební nástroje, jenže zase na druhou stranu, když se pokazí hlasivky, tak léky na jejich uzdravování jsou stále dražší…

Michal Šimíček Kosmonaut a Jirka Šámal, foto Rejka Balcarová

Michal Šimíček Kosmonaut a Jirka Šámal, foto Rejka Balcarová

Třetí v pořadí zahrál brněnský Kosmonaut, občanským jménem Michal Šimíček. Do semifinále postoupil sice i se svými spoluhráči – kapelou Nevermore – ale nakonec se rozhodli pro řadu překvapení a jedním z nich bylo i to, že hrál sám. Druhým bylo upozornění, že neslibuje ani mateřské přídavky, ani 13. důchod. Třetím pozvání netušeného hosta, kterým se stal fotograf Jirka Šámal, vystupující jako suverénní perkusista s modrým vajíčkem v písni Morčata. V písni, která by měla být písní dětskou, ale vzhledem k tomu, že se v ní zpívá o marihuaně a podobných věcech, je mládeži spíš nepřístupná. V písni Bleděmodré město, věnované Brnu, okomentoval chvilkové přerušení nadšeným konstatováním, že se mu stalo to, co je snem každého muzikanta – totiž padající mikrofon… A před závěrečnou písní Psí kusy shrnul své čtyřleté působení v Notování lapidárním výčtem: “mám dceru Emičku, oženil jsem se, založil jsem kapelu, píšu písničky Emičce, ale bude je moci slyšet, až jí bude osmnáct a v Notování už jsem naposledy, aby dostali příležitost ti, co jsou hezčí, mladší a mají více vlasů na hlavě…”

Budějovická skupina Al Boss je vlastně duo, přičemž Alena Střelečková byla asi nejsilnějším hlasem soutěžního večera a Luboš Maškara si ve čtvrté písni To víš, že mi scházíš, troufl na zpěv. Jinak tihle dva výborní kytaristé vstoupili do semifinále s převážně premiérovým repertoárem a přesto, že jejich výkon byl negativně poznamenán mimořádnou cestovní nepohodou, jen přiživili moje spokojené povzdechnutí, jací muzikanti nám v téhle zemi vyrůstají.

Fajnbeat, foto Rejka Balcarová

Fajnbeat, foto Rejka Balcarová

Závěrečný Fajnbeat zcela zaplnil podium a jako jediný měl buben. To vedlo Bublinu k připomenutí, že tahle kapela je údajně pro folkáče trochu hlučnější a pro bigbíťáky trochu málo hlučná… Začali úspěšným songem Na pouti, který vyhrál v základním kole, a skončili protest songem Family Frost, který patřičně pobavil všechny.

Jana Šteflíčková, foto Rejka Balcarová

Jana Šteflíčková, foto Rejka Balcarová

Než Kytka s Bublinou spočítaly hlasy a tedy výsledky a než Rada Notování rozhodla o divokých kartách, hrála – jako host – Jana Šteflíčková. Herecká spoluhráčka Jiřího Schmitzera, Marka Ebena a dalších z Ypsilonky jen potvrdila, že v tomhle divadle je požehnaných zpěváků a zpěvaček požehnaně. Kouzlila s hlasem, vůbec ji nerozhodila přetržená struna na kytaře. Zrovna ten den měla narozeniny a tak dostala na scéně tři krásné žluté růže a balíček s útlou knížkou (“růže, dovoz přímo z Texasu, a čokoláda pro duši k tomu” to komentoval Cimbura). A přidávala, taky jednu pro divačku Žofii Kabelkovou, kterou přivedla s sebou. Nadšení diváků nebralo konce, ale program ano, takže už jenom vyhlášení výsledků, přídavek X-tetu jako vzdálenějšího z vítězů večera a ahoj! 

O finalistech je rozhodnuto, o divokých kartách taky. Zbývá jen uvést, že finále je na pořadu v klubu Kocour ve čtvrtek 3. června. Přijďte, budete potěšeni.

Honza Dobiáš