Superhámoť, čili dvě kola Notování v jednom povídání

Všimli jste si, že v minulém měsíci žádná řeč o Notování nevyšla? Já ano a vím i proč. Ale tím spíš, že toho musím tím pádem napsat víc, nebudu zde vyjmenovávat všechny překážky, které jsou příčinou tohoto nepříjemného skluzu, za který se omlouváme, a pustím se rovnou do díla:

5. základní kolo 8. ledna 2015

Šestici formací soutěžících toho večera na scéně Music City Clubu otevírala tentokrát nejpočetnější, a co do let existence nejstarší skupina z celé historie Notování. Přerovští Entuziasté mají letos pětačtyřicet let a čtrnáct členů několika generací. Přesto, že nepřijeli všichni (flétnistka nemohla), postarali se svými převážně autorskými písničkami, postavenými především na vícehlasých sborech, o strhující zahájení večera.

Po početném souboru nastoupil na scénu sólista Martin Čarný, zvaný též Martin III., protože je po dědovi a tátovi třetím muzikantem Martinem v tomto rodu ze Sokolovska. Bývalý metalista Martin se představil jako zajímavý zpěvák, obratný, dynamický kytarista a autor písniček s převážně svižnými melodiemi a vtipnými texty, ve kterých se nebojí přesně pojmenovat to, o čem zpívá.

Od účasti pražského Kalypsa v Notování před dvěma lety udělala skupina čenž na postu baskytary. V takto upraveném složení se zvuk kapely výrazně posunul k lepšímu, je kompaktní a zpěvy příjemné. Na postup do semifinále to zatím nestačilo, ale blýskání na lepší časy je velmi dobře viditelné a neexistuje důvod, proč se na vystoupení Kalypsa netěšit, pokud se bude chtít v budoucnu do Notování znovu přihlásit.

Kapelku Kabája z Jablonce nad Nisou jsme neviděli v Notování pár let a její návrat do soutěže byl velmi radostný. Kapela bývala dívčím triem. Dnes je, po loňské výměně baskytaristky a rozšíření sestavy o klávesistku, kvartetem interpretujícím svoje autorské, dobře vymyšlené písničky po všech stránkách na jedničku! Vedle dobře pěstovaného hudebního nadání musím u děvčat ocenit i jejich přirozený humorný nadhled, se kterým dokážou ke svému muzikantskému snažení i k sobě samotným přistupovat.

Vláďa Šunda z Odolena Vody se během let představil v Notování několikrát jako kapelník a autor repertoáru skupiny Aulen Orfeus poněkud proměnlivého obsazení. Loni poprvé a letos podruhé vstoupil na scénu Notování jako sólový písničkář. A dlužno přizlat, že jeho písničkám to svědčí! Vláďa je šikovný kytarista a zpěvák příjemného hlasu, jehož autorské schopnosti během let dozrávají. Do semifinále sice nepostoupil, ale věřím ve vytrvalost tohoto mladého muže, která ho může v příští letech postrčit výš nejen na žebříčku Notování 

Poslední soutěžící kapelou byla mladoboleslavská Isara, finalistka desátého ročníku, která se do Notování vrátila po jednoroční odmlce. Skotské a irské melodie s autorskými českými texty v podání Isary se stále větší jistotou balancují na hranici folku, rocku a world music. Při minulé účasti sedmičlenný soubor zredukoval svůj stav na pět stálých členů a jeho zvuk, již při minulé účasti velmi dobrý, dozrál kvality téměř křišťálové a přesně takovou krásnou tečku si soutěžní část večera zasloužila.

Páté kolo bylo, jako vždy, prvním večerem Notování v novém kalendářním roce. A ten jsme letos zahájili, díky hostovi programu, hodně zvesela. Hostem byla kapela Ponožky pana Semtamťuka, která, i bez nemocného bubeníka, všechny přítomné potěšila jedinečným nářezem vtipně otextované, originálně zahrané muziky, vesměs hodně skočné. Přesto, že večer se v soutěžní části hodně protáhl, zůstalo hlediště plné až do konce programu. A o tom, že by to bylo kvůli vyhlášení výsledků, si nedělám iluze. Gratuluji, Ponožky!

6. základní kolo 5. února 2015

O měsíc později otevírala poslední soutěžní kolo dvanáctého ročníku naše loňská finalistka, skupina Choroši ze Středních Čech. Přesto, že si toto pánské tramp-folkové trio mladých leč zkušených muzikantů společně nezahrálo dva měsíce a před vystoupením u nás si společně brnkalo jen slabou hodinku, na scéně zahráli s lehkostí a grácií, kterou by jim nejedna po nich soutěžící formace mohla závidět. Hodně dobrý start večera!

V triu PHf se do Notování vrátila houslistka Radka Faifrová z bývalé plzeňské skupiny Růže v trní, kterou známe z předchozích ročníků. Spolu s oběma pány kytaristy hraje a zpívá autorský tramp-folkový repertoár hodně pro radost svých kamarádů a svoji a bez velkých ambicí dobývat vavříny na soutěžních pódiích. Nicméně mi Radka přiznala, že návrat do Notování byl pro ni, a tím pádem i pro její spoluhráče, při kapelních zkouškách velkou motivací ke zvýšenému úsilí. Potěšilo mě to.

Nejdecká skupina Mandril v zajímavém nástrojovém obsazení (kytara, mandolína, baskytara a poměrně neobvyklý slap top cajon) byla, žel bohu, stižena silným nachlazením hlavního zpěváka, čemuž musela podřídit výběr repertoáru ve kterém sóla zpíval – a dobře! – mandolinista. Ve vokálech ale vedoucí hlas chyběl a byly tím pádem poněkud „rozklížené“. Je to škoda. Jejich autorský repertoár, to jsou rozhodně hezké písničky.

Jediným sólistou večera byl kladenský Martin Hejnák, kladně přijímaný určitou částí písničkářů a dalších muzikantů (viz Kuba Horák ze skupiny Zhasni: „Máš pravdu, Martine, když alternativa, tak důkladná. Drž se!“), ale nenacházející pochopení v širším diváckém okruhu. Od počátečního nepochopení při prvních setkáních na přelomu století jsem k Martinovi během času jeho autorského dozrávání získal respekt a, říkejte si co chcete, jeho pravidelná účast v Notování mě těší.

Dopočtu je amébické sdružení plzeňských muzikantů, tentokrát reprezentované Krakonošem z Alternativy a Čendou z Čáry Máry (obě kapely Notování velmi dobře zná!), kteří předvedli výkon poněkud rozpačitý. Oba velmi dobří kytaristé snad zapomněli sladit svoje nástroje a hráli si jakoby každý na svém písečku. A Čendovi lze ledacos vyčíst i ve zpěvu. Z jejich nabídky písní se obecně nejvíc líbila závěrečná Krakonošova ptákovina Plzeňský blues. Zaslouženě! 

Oproti tomu vystoupení plzeňského dua Michal Willie Sedláček & Eva Trnková (mimochodem oba z bývalé Růže v trní, Willieho známe už z minulého ročníku jako sólistu, Eva se dnes navíc uplatňuje ve Strašlivé podívané) bylo velice pozitivní petardou na závěr soutěžní části programu. Willieho autorské písničky, dynamickou, velmi dobře hranou kytaru a dokonalý zpěv jedinečně zjemnila Evina příčná flétna a celek vzbudil nadšené ovace za každou z jejich písní, včetně Willieho závěrečné Gipsy, kterou dokonale vystřihl jako sólovku.

Loni 6. února vstoupila na scénu Notování poprvé jako soutěžící základního kola tehdy před vystoupením poněkud vyplašená Saša Niklíčková. A předvedla už tenkrát strhující výkon! Minulý ročník vyhrála a letos 5. února přišla jako host divákům Notování představit svoje debutové album Kam nepřijde den. Její originální melodie i tématicky neobvyklé, dokonalé texty a osobitý styl zpěvu i hry na akordeon vzbudily mezi diváky, stejně jako v minulém ročníku, nemalé nadšení. Téhle mladoboleslavské mamince dvou dětí se muzikantský start hodně dobře vydařil…

Po Sašině přídavku vyhlásil dramaturgicko – moderátorský tandem Bubliny a Belmonda Plchových, za neodmyslitelné asistence jejich psa Roníka Plcha, výsledky večera a taky seznam semifinalistů, které uvidíte na scéně Music City Clubu v březnu, dubnu a květnu. To vše ale bylo již publikováno, a tak mám prostor k tomu, abych napsal pár slov o hostovi, kterého uvítáme na scéně 5. března. Pražská skupina Kafedrála má s Notováním poměrně dost společného: Pavlína Bublina Plchová v ní zpívá, Emil Pinďa Makal hraje na kontrabas a převahu členů Rady Notování v pětičlenném souboru překlepává na djembe Petr Balík Vohnout. To si přece nemůžete nechat ujít! Přijďte, moc se na vás těšíme.

Karel Vidimský – Cimbura