(9. 2. 2013)

Stalo se, že 7. února 2013 se mnou docela slušně klepala horečka. Tím pádem jsem na 6. základním kole X. ročníku Notování v Music City nebyl… Bylo docela zajímavé sledovat z nadhledu a v horečnatě ostrém světle sál Music City Clubu, ve kterém napřed pracovali zvukaři, potom přicházeli první muzikanti a diváci, probíhaly zvukové zkoušky. Takhle jsem to ještě nikdy neviděl… Úplně nejhezčí bylo, když se do mého zorného postavila Martička Janečková z kapely Čáry Máry a s širokým úsměvem radostně mávala. Ne sice mně, ale to je jedno… A potom sál potemněl, horečnaté světlo tavící muzikanty skoro do běla hořelo už jen na scéně, a začalo se soutěžit.

Čáry máry v základním kole X. ročníku Notování

Čáry máry, foto Petr Vymětal

Málo přes dva roky mladá kapela Čáry Máry u nás soutěžila podruhé. A je to jediný semifinalista Notování (protože jím se 7. února stala), kterého jsem na živo na scéně nikdy neviděl. Její první vystoupení u nás (7. 9. 2011 v 1. zákl. kole devátého ročníku) jsem totiž, stejně jako její aktuální druhé, sledoval nemocen z domova, v přenosu webovou kamerou. Tím spíš, že jsem je podvakrát viděl ve stejné kvalitě (tj. nebýt setkání při jamu na loňské Portě, nevěděl bych dodnes, jak vypadají, ale zvuk byl pokaždé skvělý), mohu s určitostí říci, že jejich skok vpřed mi udělal velikou radost. A neméně byli potěšeni i diváci, jinak by se tato mladá kapela semifinalistkou našeho jubilejního ročníku nestala.

9. patro v základním kole X. ročníku Notování

9. patro, foto Jirka Esser

Pravidelným účastníkem Notování je od sedmého ročníku jazz-folková formace 9. patro, kterou okolo sebe vytvořili manželé Svítkovi, vynikající klarinetista a textař Jiří a příjemným hlasem i talentem pracovat s ním obdařená zpěvačka Helena. Při kterékoliv účasti v Notování jim úspěch uniká takřka o desetinky bodů, zatím nejdál se dostali do semifinále v osmém ročníku. Jejich písničky (hudba většinou kytarista Leoš Valigurský) mě potěšily i tentokrát, jen jsem po kapele ve webkamerovém rozmazu tolik nekoukal a uvědolmil si, že kdyby se k baskytaře Kuby Spěváčka přidal další rytmický nátroj, např. cajon, nebo aspoň vajíčko či jiná drobná perkuse, zněla by kapela možná ještě zajímavěji.

Zdeněk Barták v základním kole X. ročníku Notování

Zdeněk Barták, foto Jirka Esser

Dalším soutěžícím mělo být duo Zdeněk Barták & Tony Smrčka, jenomže Tony uvízl v práci a tak autor repertoáru Zdeněk duo reprezentoval sám. A reprezentoval velmi dobře! Chlapec, kterého jsem poprvé viděl před víc než pětatřiceti lety jako člena trampské skupiny Idaho (normalizačně přejmenované na Spirálu), stihl v mládí prosvištět i rockovou a dalšími hudebními scénami. Nyní se vrací po čtvrtstoleté pauze jako písničkář dokonale zúročující svoji předchozí muzikantskou zkušenost. Podruhé jsem Zdeňka viděl loni na pražské oblastní Portě v duu s Tonym. A tak mě těší, že díky divoké kartě, kterou Zdeněk získal, je oba uvítáme v semifinále. Ke kvalitním textům jsou vždycky dvě dobře hrané a sehrané kytary lepší než jedna.

Naopak v základním kole X. ročníku Notování

Naopak, foto Petr Vymětal

Nálepka špatného zvuku nemá v Notování tradici. Přesněji, nesou ji jen první dvě kola osmého ročníku, na důvodu dnes už nezáleží. Ve druhém z těch večerů, 7. října 2010, soutěžila v lednu téhož roku založená skupina Naopak. Vedle špatného zvuku pro všechny ji tehdy sestřelil i náhle nesnímající snímač v sólové kytaře zpěvačky Petry Zajíčkové… Druhý, nynější pokus o účast v Notování byl nesrovnatelně šťastnější. Na scéně Music City Clubu jsem viděl tři poměrně dost rozplizlé fleky a slyšel vyzrálou kapelu s dokonalými vokály, která našla originální zvuk pro svůj autorský repertoár (vedle Petry textuje a muziku skládá i kytarista a zpěvák Martin Kleki Podešva), jenž hraje se záviděníhodnou suverenitou.

Lážo plážo v základním kole X. ročníku Notování

Lážo plážo, foto Petr Vymětal

Při první účasti v osmém ročníku Notování ubližoval špatný zvuk i písničkám skupiny Lážo Plážo, pro změnu v prvním večeru. Na rozdíl od Naopaku neměli ale defekt na nástroji a postoupili do semifinále, kde skončili a dali si u nás rok pauzu. Přestávky využili ke změně v obsazení a teď, při druhém pokusu u nás, se s Naopakem sešli v jednom večeru, jako dvě rovnocenné, po všech stránkách hotové kapely. Navíc se mi líbí, že i po odchodu zpěvačky Vlasty Sloupové a jejího manžela, textaře Marka Sloupa, zůstávají v repertoáru Láža Pláža jejich písničky. Bylo by škoda, kdyby zmizely, i když autorskou základnu má kapela ve svých členech (najmě v baskytaristovi Mirkovi Rýšovi Novákovi) a svých kamarádech, dost širokou.

A tím soutěž skončila. Do obvyklého počtu šesti soutěžících chyběla tentokrát mladička sólistka Denisa Bartoňová z Třeště, která svoji neúčast předem neohlásila a zatím ani dodatečně neomluvila. Když totéž v minulém kole (3. 1. 2013) udělalo duo Jampet – rovněž hodně mladé sestry Jana a Petra Loudovy, napsal jsem do reportáže, že doufám, že jsou obě děvčata v pořádku. Teprve když reportáž vyšla, napsala Petra Loudová omluvnou zprávu, že její setra Jana měla na Silvestra těžkou autohavárii, kterou její auto nepřežilo, zatímco šoférka to odnesla „jenom“ hnutou krční páteří a pohmožděninami… I v případě Denisy Bartoňové doufám, že je v pořádku a že jako odezvu na tuto reportáž nedostaneme smutnější zprávu, než poslala Petra Loudová.

Dana Houdková, host X. ročníku Notování

Dana Houdková, foto Petr Vymětal

Program po přestávce otevřela Pavlína Bublina Plchová poněkud nostalgicky, krátkou vzpomínkou na hudebního publicistu Vladimíra Vlasáka a na zpěváka Jindru Šťáhlavského, kteří krátce před tímto večerem odešli do nenávratna. Všechno potom bylo už veselejší. Na scéně zazářila vítězka pátého ročníku Notování Dana Houdková. Zářila určitě i v sále, ale nepřejte si vědět, jak zářila na mém monitoru! Otevřená sklářská pec je proti tomu černočerným otvorem v absolutní tmě – ani to, že hraje na kytaru, nebylo v záplavě bílé barvy vidět. Ale slyšel jsem dobře a s jistotou tvrdím, že Dana hraje i zpívá ještě lépe, než popisuji v pozvánce na tento večer na FOLKtimu. Její nové písničky jsou autorsky zralejší a vybroušenější než ty, které si pamatuji z druhé poloviny minulého desetiletí. Někdy možná zadumanější a životem poučenější, ale vždy vytvořené s pro jejich autorku charakteristickou bezprostředností, otevřeností a vtipným nadhledem. Danino vystoupení se mi moc líbilo a dle dobře slyšitelné reakce diváků jsem nebyl sám. Jako host, kterého si sama přivedla, Danu doprovázel v téměř všech písničkách klávesista Jan Lešek Heinl.

Pepa Balcar zvučí základní kolo X. ročníku Notování

Pepa Balcar, foto Rejka Balcarová

Po přídavcích Dany Houdkové následovalo vyhlášení zde již publikovaných výsledků večera a držitelů semifinálových divokých karet. Všichni, kteří toho večera v Music City Clubu byli, spokojeně odcházeli domů. Jen já se těšil, že se v přímém přenosu podívám, kdo odejde poslední. Nedozvíte se to, protože jsem se to nedozvěděl ani já. Zlovolník jakýsi náhle vypnul kameru a já měl po legraci. Ale dobře udělal! Díky tomu mám ještě pár řádek místa na to, abych poděkoval našemu mistrovi zvuku Pepovi Balcarovi a jeho příručímu Michalovi Bechyněmu za jejich zodpovědnou a velmi kvalitní práci. Díky jejich úsilí má Notování zvuk kvalitní, jako bývá málokde. Zvuk velmi kvalitní jak v sále, tak ve webovém přenosu: Děkuji, pánové! Díky vám je přenos po webu horší než živý koncert jen kvalitou obrazu – ale i to je dost velký argument k osobní návštěvě Notování. Takže 7. března 2013, při prvním semifinále Notování, ahoj zase v Music City Clubu!

Karel Vidimský – Cimbura