Pátý Kocour 7. 1. 2010

Přiznám se, že už asi tři dny před pátým soutěžním večerem Notování – ve čtvrtek 7. ledna, tedy den po Třech králích – jsem myslel hlavně na to, jakou ptákovinu zase vymyslí Bublina s Belmondem na sčítání hlasů, protože v uplynulých večerech vždycky přišli s nějakou revoluční novinkou, která sice nikdy nevedla k usnadnění sčítání, zato způsobila revoluci minimálně v hlavách zúčastněných.

Belmondo ale tentokrát v zaplněném sálku Kocoura odstartoval jako sólista, protože Bublina větší část své cesty z práce v pražské ZOO musela absolvovat pěšky a tedy pomaleji: autobusy do Tróje nějak netrefily. Chodkyně – závodnice Bublina však zřejmě překonala rekordy, do Gongu dorazila během první soutěžící a mohla tedy společně s Belmondem všechny nachystat na to, že tentokrát revoluční sčítání hlasů bude mít cosi společného s duchovnem a spiritismem.

První uchazečkou o vítězství a tedy postup do notovacího semifinále byla Šošana. Indiánsky znějící jméno výborné kytaristky je v civilu Zuzana Šimková, a když jsem sledoval její suverénní, agresivní projev, říkal jsem si, že bych od ní asi nechtěl držet ani jednu. Byl to dobrý začátek a vhodně předznamenal celý večer, o kterém pak Belmondo v závěru řekl, že z dosavadních soutěžních klání tohle bylo asi nejlépe obsazené. Šošana prý hebrejsky znamená něco jako Liana nebo Zuzana a kytaristka se přiznala, že když byla malá, neuměla Zuzana vyslovit… V závěrečné písni Drsná rodina zpíval se Zuzanou i její desetiletý syn Vojta a dvouapůlletá Eliška nedala jinak, než že půjde na podium taky. Tak se publikum poprvé toho večera rozchechtalo.

Druhé Zlomky bylo trio, které navazuje v historii hraní na Zlom, Zlom vaz! i další kapely odvozených názvů. Moderátoři neopomněli připomenout, že dobrista Michal Sojka získal ocenění na Portě a zpěvačka Lucka Minaříková (která v triu sedí uprostřed a hraje na basovou kytaru) je členkou textařské dílny, kterou mezitím od Slávka Janouška prý koupil Pepa Streichl… Na druhou písničku Lucka odložila kytaru a navlékla si pavoučí rukavice, aby mohla zazpívat – jak řekla „ takovou pakárnu“ – Pavoučí baladu. Zlomky se přiznaly, že hrají písničky ze všech období, kterými oni jako muzikanti prošli, takže zakončili „ strašnou vykopávkou“ jménem Máky.

Jarda Řehoř si jako nejstarší – a pravidelný – účastník Notování vysloužil od moderátorů přídomek „benjamínek“ a zaplněný Kocour viděl živého autora písničky Kapkami si déšt, kterou asi zná každý, kdo se snažil aspoň o tři akordy nějakého trampského evergreenu. Jarda zahrál zhruba stejně starého Tuláka, pak zhudebněný svůj klukovský sen, vzpomněl na dopis, který mu napsal kreslíř Vladimír Renčín a zazpíval Renčínovou kresbou inspirovaný song Osudová stavební a k poslední písničce Pudr a benzin – která je o ropě – připomněl slova Jana Wericha z úvodu notoricky známého filmu pro pamětníky.

Z Jindřichova Hradce (kde řediteluje ve škole Milda Vokáč a zpívají mj. Jen tak tak) přijel X tet, což jsou čtyři tety a jeden strejda (jak je označila Bublina) a tohle pěvecké sdružení se od všech ostatních lišilo tím, že nemělo jediný hudební nástroj – nepočítám-li ladičku. Vokální seskupení, které se věnuje zejména černošským spirituálům, zařadilo do soutěžního pořadu ukrajinskou lidovou koledu Štědryk, Šťastné staré slunce, ve kterém kdysi excelovala v Semaforu Hana Hegerová, i písničku Svobodná zem, kterou zpíval Spirituál kvintet v dobách, kdy s ním vystupovali bratři Nedvědové, a text zachraňovala před cenzory jen skutečnost, že jej zpívali černoši…

A večer šel do finále. Nevelké podium bylo plné muziky a zpěvu díky duu Svitky – Jirkovi Kynclovi, jeho kytaře a Jirkovi Svítkovi s klarinetem. Publikum neskutečně živě reagovalo na každou písničku, smálo se, tleskalo, hvízdalo – jedním slovem bylo to potěšení. Jak se obvykle říkává nebo píše – ale tentokrát to byla čistá pravda – kdo přišel, nelitoval. Byla to ohromná zábava.

Závěrečným soutěžícím byla Městská z Veleně u Prahy. Kapela, která tvrdí, že její písničky vznikají asi tak, jako když se do irské whiskey leje český tuzemák. Jarda Budil (člen mj. Panelákových fotrů) měnil nástroje, bendžista a kytarista Martin Sládeček připomněl, že Městská hraje v téhle sestavě poprvé, flétnistka je někde v Zambii na dovolené a poprvé s nimi zpívá Klára Šámalová. Ta ostatně zpívala hlasem, že mikrofon byl skoro zbytečný, i když ještě potřebovala stojan na texty… Muzikanti z Veleně dokonali důstojně dílo celého večera, potěšili nejen své příznivce v sálku – a  zvítězili.

Bublina s Belmondem dostáli slovu, vysvětlili posluchačům, jak mají zaškrtnout číslice na vstupence (pro jistotu) a přivedli na podium médium, které prý podle duševních vibrací zúčastněných pozná, která písnička či skupina vyhraje. Jak říkám – ptákovina. Ale médium se při rekapitulaci skladeb vrtělo docela slušně…

Hosty večera byla skupina Sekvoj, tentokrát ve čtveřici, protože ke kapelníkovi Oldovi Dolejšovi, multinstrumentalistovi Mirkovi Burianovi, kytaristovi, zpěvákovi a spíkrovi Pavlu Hurtovi a ozdobě Sekvoje, skvělé Karolině Skalníkové, chyběl kontrabasista. Ovšem už to tak dlouho nebude, Sekvoj úspěšně hodila lano.

Suma sumárum – byl to úspěšný a hlavně krásný večer. Městská díky hlasům diváků a Svitky názorem Rady Notování postupují do semifinále, ve hře však mohou být i další, protože až po skončení všech základních kol Rada doplní počet semifinalistů na konečnou cifru.

Šesté základní kolo bude v Kocouru 4. února a mezi soutěžícími budou nejen chodovský Netřísk, ale třeba i skupina ONV, což znamená „Odevšad nás vyhodili“. Srdečně zvu, protože jestli jsou notovací večery něčím charakteristické, tak – kromě dobré muziky – zejména svou srdečností. 

Honza Dobiáš