(23. 5. 2014)
Určitě jste si už všimli, že zde, v záhlaví úvodní strany našeho webu, bývá už pár měsíců uvedena, pod seznamem vystupujících nejbližšího večera, adresa, na které by měl běžet přenos webovou kamerou. Ty přenosy až do dubna mnoho štěstí neprovázelo, ani jeden se nepodařil úplně. Kardinální pech ale nastoupil až posledně, 15. května. V pokročilém odpoledni, krátce před startem 3. semifinále, bylo zjištěno, že ze sálu Music City Clubu bez číhokoliv vědomí zmizela přenosová kamera! Nezbývalo nám, než politovat příznivce Notování, kteří nemohli dorazit na místo činu a těšili se na přenos a začít.
Jsme v tom v nové sestavě, foto Rejka Balcarová
Plzeňští Jsme v tom nastoupili do semifinále jako náhradníci za zaniklou kapelu Flender a spol. V základním kole byli triem, v semifinále jich bylo pět: vedle kapelnice Jany Golianové (kytara, zpěv) a Martiny Markové (housle), nastoupili noví členové kapely Míra Procházka (bicí, cajon), Honza Hattori Koukolík (baskytara) a Jirka Mucha (el. kytara; do Notování se takto vrátil jeden z vítězů devátého ročníku, tehdy v duu s Janou Balejovou). Ve výrazně a velmi čerstvě pozměněné formaci se Janiny písničky, zejména díky bicím, překulily v docela příjemný bigbošík, podporující Janin příjemný hlas, kterým opět potěšila. Vystoupení zahájili písničkou Mrakodrapům, druhá byla Stín a pak si zopakovali Věci. Písnička však byla ve zcela jiném kabátě, změna soundu kapely oproti základnímu kolu je velmi diametrální. Závěrečná Na chvíli nemyslet Janě místy intonačně trochu nesedla. Na to, že spolu hrají velice krátce, to nebylo vůbec špatné.
Josephine, semifinále, foto Jirka Esser
Pražská Josephine je povedená hudební sešlost, ve které trojici muzikantů, Lucii Kaletovou (zpěv), Vláďu Vocáska (sólová el. kytara) a Karla Nohavu (percusse) z legendární Minehavy, výborně doplňují Mirek Sebera (ak. kytara, zpěv) a Michal Winter (bezpražcová a pražcová baskytara; Notování ho zná též ze skupiny Flender & spol.). V jejich vystoupení Lucka nasadila hned od začátku laťku hodně vysoko. Těžký kalibr v podobě písně Kamenný kůň musel zaujmout – fakt hodně slušný blues a fakt slušnej folkrock! Temná chvilka podtrhuje první dojem. Lucie je výborná jazzová zpěvačka s hodně dobrou doprovodnou kapelou. Karel Nohava potěšil mé percussionistické srdce. Seděla každá rána! No, a jestli ne, tak jsem se přeslechl – v tom případě to ovšem umí skvěle schovat. Velmi solidní. Po bok jejich velmi sympatických písní se zařadila i Pomalu a Na druhým konci času jen podtrhla už vyslovený dojem. Tak dnes to bylo od Josephine celé bluesové. A výborné!
Duo My tři, foto Rejka Balcarová
Manželé Marta a Petr Soukupovi, čili kytarové Duo My tři z Plzně, přijeli bez kapelníka. Ten byl, pokud jsem dobře poslouchal jeho maminku Martu, v době tohoto semifinále zrovna na školce v přírodě. Rodiče Jindříška Soukupa patří do početné tlupy solidních plzeňských muzikantů, prezentujících se v letošním ročníku Notování. Ona hraje v Čáry Máry, on v Alternativě. Jako Duo My tři rozezněli skladbou Když se zamiloval bůh podstatně romantičtější notu, než předchozí Josephine. Podle nich „rozvodová“ Nechceš mi jako rozvodová ani moc nepřipadala. Spíš jsem naplno vnímal pohodu, která z jejich vystoupení příjemně vane. Dálnice do štěstí má týž pozitivní náboj a závěrečná Svatební je už názvem optimistická záležitost. Když se zaposlouchám do Martina a Petrova do projevu, věřím jim každou notu a každé slovo. A pohled na ně můj pocit potvrzuje. Moc jim přeju ať jim to v muzice i v životě vydrží. Pohoda, děkuji.
Saša Niklíčková v semifinále, foto Rejka Balcarová
Mladoboleslavská Saša Niklíčková, kterou zaniklá soutěž Česko hledá písničku pamatuje jako Čedíkovou, je písničkářka s akordeonem, pohodovým projevem a s chytrými texty. Píseň Banální situace to s humorným nadhledem dokonale potvrzuje. Pochopením mě naplňuje a maně mi kanou sliny při písni Lednice o drsném a marném souboji ženy s temným, i když nejčastěji na bílo natřeným zařízením plným jídla. Ač muž, velmi dobře jí rozumím! Příjemným kontrastem předchozím byla nostalgicky vyznívající, poněkud zamyšlená až zádumčivá píseň Panáček plná „závažných obav“ o frťana: opět nadhled a chytrá hra se slovy a myšlenkami. O pocitech štamgasta městských pohostinských zařízení nižších cenových skupin vyprávěla s úsměvem i čtvrtá píseň Pan Šmeral a celé se mi to zase líbilo. Sašin hlas sice občas nezněl zcela křišťálově čistě, jenže i to k tomuhle druhu písničkaření, si myslím, docela určitě patří.
Strunovrat, foto Rejka Balcarová
Téměř jako klasická komorní hudba vyzněly první takty písně Návraty, jíž otevíral své vystoupení slatiňanský Strunovrat. Již minule jsem vyslovil obdiv a složil poklonu Sašovi Freiovi za to, jak skvěle ovládá bezpražcovou basovou kytarou a rád ji opakuji. Má poklona patří též Jitce Šottové za její podmanivou hru na housle. Výborní muzikanti jsou i Petr Šotta (kytara, zpěv) a Zita Petříčková (zpěv a drobné percusse), klobouk dolů. Další příjemná, pohodová a výborně podaná píseň se jmenovala Strunovrat. Nedělní mi připomněla nejen textem časy, kdy jsem míval vlasy a měl holou bradu. Vokály bez vady, promyšlené aranže, zvládnuté nástroje a ta bezpražcová basa, ách… Městečko Cobh vykreslilo atmosféru irského pobřeží, irských bájí a příběhů. Jen bodhrán jsem si musel přimyslet, ale ani jsem se o to nemusel moc snažit. Skvělé!
Krystyna, foto Jirka Esser
Po přestávce, v době, kdy Rada Notování sčítala a hodnotila výsledky večera a propočítávala, kdo postoupí do finále, proběhlo vystoupení hosta. Byla jím Krystyna Skalická, písničkářka s akordeonem (ten večer již druhá), která v r. 2009 získala se sdružením Krystyna a přátelé ve finále Notování „stříbrnou medaili“. Sdružení se od té doby mnohokrát pozměnilo, zaniklo, obnovilo se, zaniklo… To, že Krystyniny písničky svými houslemi vyšperkovala Barbora Baronová, která byla členkou sdružení ve zmíněném šestém ročníku Notování, nás potěšilo. Dámy spolu údajně hrály od té doby poprvé, ale jejich vystoupení to na kvalitě neubralo. Příjemná hudební tečka večera. Jeho výsledky i finalisty jedenáctého ročníku již znáte, takže tady by mohla reportáž končit.
Mohla by, ale bez dodatku, že během večera dorazil po čtrnáctidenní zahraniční dovolené, během které se oženil, šéf klubu, by nebyla kompletní. Dorazil se svojí novomanželkou přímo z letiště a upřímně se nám po skončení večera za jím nezaviněný nerealizovaný přenos omlouval. A zapřísahal se, že z finále přenos bude, i kdyby se měl rozkrájet. Přesto, protože nechci o finále přijít, rozhodně budu 5. června v Music City Clubu! A vám radím, abyste to, můžete-li, udělali taky tak. Možná tam uvidíte i rozkrájeného šéfa klubu.
Podle poznámek Petra Vohnouta – Balíka zpracoval Karel Vidimský – Cimbura
