(14. 6. 2015)

Byl krásný, téměř letní podvečer, když jsme se 6. června 2015 sešli na finále XII. ročníku písničkové soutěže Notování. Sálek Music City Clubu se z velké části zaplnil už chvíli před oficiálním zahájením, takže byli diváci částečně přítomni i zvukovým zkouškám. A už při nich to v dobrém jiskřilo mezi jevištěm a hledištěm… Na „lov“ muzikantů pro svoje festivaly dorazili na místo činu i dramaturgové Luboš Stranďa Stráník a Pavel Bárny Barnáš… Hlediště, v průběhu večera zaplněné diváky a navzájem si fandícími muzikanty, téměř praskalo ve švech a „podnebí“ tam bylo, přes snaživé větrání velkým oknem, husté, přehusté. Ale, kupodivu, nikomu to příliš nevadilo, na to byli letošní finalisté příliš dobří. Vlastně, sám jsem nevěděl na koho a na co se mám víc těšit…

Startovat soutěžní večer, to nemá nikdo z muzikantů v lásce. Ale tentokrát to bylo tak nějak v pohodě, v klídku, nenásilně a s humorem. Mohou to potvrdit Choroši, tedy Petr Ovsenák, Aleš Rogalewicz a Tomáš Dough Machalík (před vystoupením přezváni Honzou Fousem z Rendez-fou na „japonský sbor Chór Oši“), kteří večer šťastně otevřeli. Písničky: Itálie stopařsky cestovatelská svižná balada. Jako obvykle „mňam“… Sonda do života středočeských vesničanů nazvaná Atmosféra malých vsí s refrénem popisujícím transport organických hnojiv byla, jak je už u Chorošů zvykem, vtipná a pohodová. Námořnická Cindy lehce rozverná, i následující poetické vyznání vztahu nejen k letitému stolu – Stůl taky potěšily. Už nevím jak o nich psát, protože je to v tom nejlepším (!) furt to samý, takže: Jupí, studánka vody čiré a trampírna par excelence! Potěšili mně. Moc. Umí. Moc. Chytrá sranda. Takhle se dělá text. Skvělé. A jde jim to i na vážno. Ale o tom jsem psal už dřív. A tak se raději zmíním o tom, že dneska jsem nezaznamenal ani drobnou interpretační, nebo vokální chybku. Umí!

Už vím, že je každý člen čtyřčlenného Tria P.E.S. z jiného města v Egerlandu, regionu pojmenovaného podle historického jména města Cheb. Tvrdí, že hrají akustický swing. Není to přesné. Hrají totiž řemensky dobrý akustický jazz, swing, blues, ale i kramářské písně. A Elizabeth Denysyuk, no to je hlas přesně do tohohle stylu. Koukám, že se v pochvalách zase opakuji. Ale dobrému jen dobré. K jejich úvodní Dokola kol říkám zase jen „mňam“. Paráda. Dívka pomalá, zase skvělá swingovka, jazzíček jako řemen. A na tom, co jsem o nich napsal po semifinále, že písnička Tancuj potvrzuje jejich lásku k jazzu a k šansonu, trvám. Má to drajv i atmosféru. Černá Jessie je už klasika a jazzový standard. Interpretace na jedničku s hvězdičkou. Trio P.E.S. krásně krmí uši i duši výbornou muzikou. Výborné kytary Petra Jungwirtha a Slavomíra Randise, který válí i na basovou kytaru, se skvělým klarinetem nováčka kapely Karla Kuželky velmi dobře podtrhly výkon zpěvačky… Jejich finálové vystoupení bylo muzikantsky učesanější než při semifinále. Ale i to je plus, protože atmosféry neubylo. Bomba.
Anna D., to je především Anička Drábková a ta pro mě má punc stálé kvality. Nepamatuju si, že by se dostala do „šedé zóny“, která by pro mě byla nezajímavá. Frontmančin brácha Honza Drábek – kytara a percusse, akustická baskytara Petr Olejník a nově percussionista Jakub Svoboda, to jsou všichni Aniččini muži. A Anička, to je snad atomová ženská! Skládá písničky a zvuk svojí kapely podstatně doplňuje zpěvem a příčnou flétnou. Mouchy z repertoáru skupiny Zuby Nehty je lehce hororový, leč přesto dobře pulzující kousek. Další písně byly už Aniččiny vlastní: Zastávka u naděje je navážno – tahle parta má mnoho muzikantských tváří. Vážnou, drsnou, poetickou, klidnou i dravou, ale vždy interpretačně jistou. Zvládají blues, folk i těžkokalibernější záležitosti, jako např. rokenrol. Vlastně jsem nikdy nezaznamenal, že by jim něco žánrově nesedlo, když se do toho pustili. Dneska jsem Aničce ze Zastávky věřil každou notu a každé slovo. Nevyspalá doplnila čtveřici písní soutěžního vystoupení, pocitově trochu komornějšího než byla předchozí. Zase jsem si pošmákl, tak jak se nemám v chvále opakovat?

LoukaBand ze středu a západu Čech je držitelem interpretační Porty z Řevnic 2014 a vymyká se obecně přijímaným standardům a klišé. Oni totiž ani jinak nemůžou. Je to dynamit a nápor na smysly. To, že si říkají folkrocková kapela, je jenom škatulka, ze které ční různá muzika na všechny strany. Zejména směrem k rocku. Ve složení Bohuslav Šíp – zpěv, kytara, foukací harmonika, Helena Kuglerová známější jako Helen Rockhousle – housle, zpěv, Lubor Šimek – baskytara, zpěv, Antonín Hlávka – djembe je to vynikající bigbeatová parta, která je doma i ve folku. Rtuťovitá houslistka Helen (tak ji v dobrém popsal jeden z loňských portovních porotců) jako vždy řádila na jevišti v překvapivých pohybových kreacích při nichž, jakoby mimochodem, vystřihla vynikající rockové houslové party k nimž neexistuje příměr. Obdivuhodná muzikantka, které jsou pánové z kapely nejen dokonalou oporou, ale i rovnocennými partnery… Píseň Křídla byla folkrocková, ale Pane můj, uvedená jako spirituál, byla už solidním a dost řízným rokenrolem na téma známého spirituálu. To byla řacha, až si mé bigbíťácké srdce slastně mlasklo! Skladby Když se ti to lehce nese a Oheň a žár jenom podtrhly, že LoukaBand je originální parta výborných muzikantů. Možná mi to ale celkově dnes přišlo tvrdší, než jsem měl naladěno. Jenže, každý kdo je v jakémkoliv kumštu až příliš konformní, málokdy ten kumšt někam posune… Ano, je to, co hrajou z trochu jiného sudu, ale paráda je to obrovská!

Rendez-fou je trio z Jihlavy, tvořené frontmanem a kytaristou Janem Fousem, cajónistou Davidem Vaculou a zpěvačkou Janou Gregárkovou. Další parta, na niž si potrpím a vždycky s chutí smlsnu. Horká čokoláda je šlapající i něžně rozverná latina. Mám rád karibské doutníky i latinoamerické rytmy. Mlaskám si. Pětačtyřicet, náladovka i datum, nebo spíš letopočet konce doufám, že poslední světové války. Nemám jinou možnost, než se zase opakovat, že Jana Gregárková umí a má příjemný, moc příjemný hlas. Móc příjemný! Poetické ráno je poetická, moc poetická a taky moc pěkná pocitová pochoutka až náramná bašta. Při komentáři jejich semifinálového hraní jsem konstatoval: „Vraždy mě zase nasměrovaly do Karibiku. Rytmicky určitě. No pohleďme. Pěkně se umí vyblbnout. Móc, móc pěkně. Potěšila mě tahle ptákovina na konci.“ – a nemám, co bych k tomu dodal. Výborně! Zatím, co písničky tvoří Honza a Jana, David bývá označován za autora drobné literární tvorby, kterou Honza s úsměvem vystoupení svojí kapely prokládá. Se stejným úsměvem, se kterým tentokrát hlásal, že slyšel, že po nich přijde na scénu i Sára.

Isara je z Mladé Boleslavi a hraje od roku 2005. A už nějakou dobu s velkým nadhledem, vervou a grácií. Svěží, pohodová, energií nabitá, šlapající muzika. Psal jsem o nich před časem, že Škatulkomilové by je nejspíš šoupli do fochu irsko, keltsko, jánevímjaký folk. Ano, už jejich název je podle mých jazykozpytných znalostí de facto keltský. Filip Skippy Šelemberk dojem Irska podtrhuje výborně zvládanými flétnami a Markéta Rýdlová akordeonem. Bodhrán (takový ten placatý keltský buben, co se v jedné ruce drží a druhou se do něj s uvolněným zápěstím psí kostí tluče) nebyl. Byl ale vynikající basový cajón Tomáše Terryho Vydry, který jej dokonale nahrazuje. Zaujala mě taky přesná, konkrétní basová kytara Rycharda Mirase Nováka, vše podepřené bytelným beglajtem mandoly a kytary Davida Šelíze Šelemberka. Sólový zpěv, ať už Markéty Rýdlové, či Filipa Šelemberka snesl ta nejpřísnější kritéria, o vícehlasech nemluvě. Odvedli poctivé muzikantské řemeslo a celkově na mně Isara udělala velmi dobrý dojem. Jako obvykle. Byl bych je ochoten poslouchat i mnohem déle – a s chutí! K písničkám: Králův šilink nabádající k boji za svou vlast a svého krále tentokrát asi hodně cinkal mincemi. Přicinkal totiž 4 pence, písničku o životě obyčejného člověka, který není a nikdy nebyl žádný med a za málo kulatejch si rodina nikdy moc vyskakovat nemohla ani nemůže. Skotská balada se vším, co k ní patří. Pěkně zahraná, vokály pěkně sfrázované. Pěkné. Chrochtám si. Biskajský záliv je tématem nejen meteorologickým, jak Isara předvedla v další baladě Biskay bay. Finálovka Nil na lá šlapala tak, až jsem zatoužil cajón na jevišti podpořit svým bubnováním. Skvělé!

Před vyhlášením vítězů zahrál tradičně divácký vítěz minulého ročníku, tentokrát tedy skupina Čáry Máry. V předchozím textu jsem vršil superlativy a v popisu vystoupení hostů mi nic jiného nezbývá, než abych pokračoval: Byli ve svém vystoupení bezprostřední, výborní a přirození, jako kdybyste s nimi u jednoho stolu seděli. A radost z muziky, ta z nich jen čišela i v nekompletním obsazení: jedna z jejich zpěvaček a kytaristek, Jana Holá, má totiž doma úplně čerstvé miminko. Víc jsem si o nich nestihl zapamatovat. Přece jenom, počítání bodů a jednání Rady Notování o vítězi ročníku atd. nějakou minutku zabralo. Ty výsledky, které už znáte z našeho webu (zde pod reportáží), vyhlásili průvodci celým večerem, Belmondo a Bublina, hned po vystoupení hostí. A za Pinďovy hosteskovské spoluúčasti předali finalistům ceny.

U diváků vítězná Isara obdržela putovní cenu Notování – Harfu kněžny Libuše. Jí, vítězům v divácké písničkové soutěži a taky v hlasování Rady Notování byly rozděleny palmy vítězství. A všichni finalisté si odvezli domů upomínkovou keramickou cenu – výrobek chráněné dílny Stéblo, a díky podpoře hlavního partnera Notování, obchodu hudebními nástroji a vybavením Music City a Nadace Život umělce i řadu pěkných muzikantských věcných cen a poukazy na výběr zboží z nabídky Music City. Vedle toho si pan ředitel Stráník vybral pro svůj krušnohorský festival Potlach u Stráníků (20. června 2015) mezi našimi finalisty skupinu Choroši a pro Setkání v Herálci na Českomoravské Vysočině (7. až 8. srpna 2015) skupinu Rendez-fou, zatímco pan ředitel Barnáš se domluvil s Choroši o vystoupení na jeho festivalu Okolo Třeboně (26. až 27. června 2015). Další festivaly přivítají finalisty tohoto ročníku v roce 2016 – a že mají jejich dramaturgové z čeho vybírat, o tom nepochybujte. Tenhle ročník, tohle finále, to byl fakt velmi kvalitní nářez se širokou paletou barev a chutí! „A tak to má byť,“ jak by řekl major Terazky.

Aby to tak bylo i v příštím ročníku, o to se velmi rádi vynasnažíme. Jak nám to jde a hlavně jak to u nás jde muzikantům, se můžete přijít do Music City Clubu podívat každý první čtvrtek v měsíci počínaje 1. základním kolem 3. září 2015 a finálovým večerem 2. června 2016 konče. To jsou data vymezující XIII. ročník písničkové soutěže Notování, na který vás už teď srdečně zveme.

Sepsal Petr Vohlout – Balík, zpracoval a doplnil Karel Vidimský – Cimbura,
bohatý výběr fotek je ve fotogalerii Notování:
fotky od Rejky Balcarové a Míšy Bechyňové