(17. 4. 2012)
Následující povídání o 6. základním kole (2. 2. 2012) objevil Belmondo na oficiálních stránkách skupiny XXLive a protože nám připadá býti zajímavý, rozhodli jsme se ho převzít, pro radost našich příznivců, i na naše stránky. Autorem čláku, který nese prostý název Notování je Petr Vaněk = kytarista a zpěvák Pjeer Van Eck, zakladatel a autor repertoáru XXLlive:
Nějakou shodou náhod, událostí, studeného počasí jsme se ocitli na soutěžním klání akustických kapel Notování. Po pravdě musím napsat, že tenhle výraz (organizátoři prominou) je pro mě dost odtažitej. Jednak určitě nejsem skalní fanoušek notovejch záznamů, jelikož si myslím, že když má člověk otevřenou hlavu a hbitý ruce, žádný noty nepotřebuje a jednak mi to přijde až moc slušňácký. Zní to celý jako Zpívánky, Rozjímání s kytarou, Písnička a tak. Těžko hledat symbiózu mezi Notováním a naším akustickým bimetalem. Tak on se mi ani moc nelíbí (už asi 10 let) název XXL, kterej vzniknul ještě v době, kdy nebyly ani XXL sušenky, ani XXL TV pořad ani jiných další stomilón XXL blbostí, ale tradice je tradice. Myslím, že s Notováním to bude podobně. K tomu ještě ta druhá věc, co mě stresuje, totiž výrazy a slova jako: soutěž, porota, hodnocení, pořadí, vyhlášení, dramaturg, předseda, zvukař, hlasování diváků, přihláška, konferenciér atd. Jelikož je Notování kláním, uvedené pojmy se tam vyskytovaly v hojné míře, byl jsem tedy pěkně vystresovaný.
Důvody mé nervozity lze dohledat v minulosti. Například nás jednou dost nevybíravě vyrazili v základním kole Porty a tuto vzpomínku, jen těžko dokáže přetlouci řada úspěchů, jež následovaly (deska roku, nejlepší album atd.). Ani další vavříny na poli filmovém už nikdy nesmyly tuto ponižující, i když snad zaslouženou, lekci, uštědřenou osadou starých trampů, kteří smetli naše fidlání z povrchu zemského a z podia kulturáku v Řepích. A nakonec ještě vyhráli P. R. D. I. a jeli do Plzně, do Lochotína, abychom jim mohli závidět slávu a nabitej amfík. Tohle všechno se mi tedy motalo v palici, když jsem lez na podium. Nota bene potom, co z něj zrovna vystřelil Michal Pustay, kterej mě svejma rockově zabarvenejma dumkama a holotropním zpěvem přikoval ke štokrdli. Nějak jsem to překousal. Sedli jsme na komba osobně signovaný Jimmem Marshallem, takže ta síla s kterou on dobyl svět, proudila rovnou zadkama do našich pařátů a dali jsme 389. verzi Sama doma.
Když jsme si teda takhlenc zanotovali, stalo se něco divnýho. Světe div se, lidi docela řvali a ten omlácenej žižkaperk groove, zrozenej v hospodě Nad Viktorkou v Bořivojce, našel odezvu i u poroty a my postupujem do dalších klání. Kajonista Petr předznamenal do našeho CV, že jsem obdivovatel Johny Cashe, aniž by tušil, že v jedný době to byla skutečně pravda a taky ještě, že není rozumět mým textu. Což si nemyslím, že se zakládá na pravdě, já jim rozumím dobře. Jde zřejmě o nějaký subjektivní pocit a už několik diváků si všimlo, že mám pěknou angličtinu. Jinak je třeba napsat, že tam byly i jiný zajímavý soubory. Třebas punková KaBáJa. Ale o tom až příště, až se více poznáme. Nakonec konstatuji, že na týhle scéně akustický hudby se kolikrát dějou daleko zajímavější věci, než na vyhlášenejch rockovejch festech, kde hrajou ty čtyři samý kapely pořád dokola.
Tolik Petr Vaněk. Dost dobře jsme dopadli, děkujeme! A protože XXL už mají za sebou – a poměrně úspěšně – i účast v semifinále, jsme hrozně zvědaví, co o nás zase napíšou na svoje stránky. A co vy? Podíváte se tam také?