(7. 4. 2015)
Krásně! Krásně, protože si s ním moc dobře rozumím, už dost přes třicet let. A taky radostně! Dnes o to radostněji, že hlavní ideolog této reportáže, Petr Vohnout – Balík, se vrátil na Notování po nemístně dlouhém marodění a čerstvě zasedl zpátky za klávesnici. Řeknu vám, že psát předchozí reportáže byla pro mne větší dřina, než pro vás je číst. Dnes je to pohoda! Učešu do čitelné formy Balíkovy poznámky, které napsal do svého notebooku přímo „na bojišti“ v Music City Clubu 2. dubna 2015 a v syrovém stavu mi je hned poslal. Možná přidám trošku faktografie, před text napíšu předmluvu (to je to, co právě čtete) a za něj pomluvu. A že tentokrát předmlouval i Balík, můžeme společně vplout do jeho textu:
V semifinálové fázi Notování je už posuzování a hodnocení soutěžících mnohem těžší než ve vyřazovacích kolech. Všichni už totiž prošli sítem kvalifikací a na kvalitě je to proklatě znát. Proto je podmínkou úspěchu, a tím pádem i postupu do finále, i momentální nálada a dispozice, či indispozice, pohoda nebo nepohoda interpreta…
Severočeský písničkář Dušan Bitala, který na památku své někdejší kapely vystupuje pod „názvem“ DUŠAN je tu JAKODOMA, se po delší odmlce vrátil na scénu před víc jak rokem. Vlastní skladby, kvalitní kytara, pohoda, tak ho znám už delší dobu. Tentokrát, pro veselý start večera, se samými humornými písněmi. Nevybočil však z mantinelů, ve kterých si ho pamatuju. Zahrál svůj solidní standard. Co dodat?
Sestry Vytiskovy čili pražské duo Quaoar, dnes již mladé dámy, na sobě poctivě a usilovně pracují. Už léta. Kde že jsou jejich počátky ctižádostivých, snaživých muzikantských pulců. Dneska jsou virtuozními kytaristkami a kvalitními interpretkami svých i převzatých skladeb. Konstatuji fakt, že jsou to už nějaký čas teoretickými vědomostmi i praktickými zkušenostmi nabité osobnosti. V jejich profesionálně jistém a sebevědomém projevu lze jen těžko nalézat nedostatky. To, co předvádějí, rozhodně není běžným jevem a diváci je postupně přijímají. A to je dobře!
Choroši, středočeské meziměstské trio (s odchylkou až do Třebíče) založené před dvěma a půl lety, to je už delší dobu hodně kvalitní trampírna. Mě milá stylem i projevem. Kluci jsou pohodáři a je to na jejich písních znát. Chytré a srozumitelné texty, zpívatelné melodie, pohodová interpretace, sem tam sice drobný kiksík, tentokrát lehká „rozjetost“ kytar, bohužel, ale klídek, žádné nervy… Na nic si nehrají, mají co říct a umí to, takže ty odchylky jim rád odpouštím. A ne proto, že mi svou poslední písničku Dík za ten víkend téměř věnovali a líbila se mi. Radost poslouchat!
Duo Barták & Adamčík se scvrklo na Zdenka Bartáka. Jeho kolega Honza choří, tak na to Zdenek zůstal tentokrát sám. Písničkář to nemá lehké. Musí nějak výrazně zaujmout, aby zabodoval. První písní Zapomínám mě nedostal… Druhá skladba mi melodicky a harmonickými postupy trochu splývala s první… Bohužel mě nikterak výrazně nezaujal. Poslední věc, Kolony, v dobrém smyslu slova vybočila a tím mě potěšila. Nebylo to celkově špatné, leč… Asi jsem zmlsanej. A navíc, Zdenkovi možná hodně chyběl parťák…
Přiznávám bez mučení, že loňského vítěze interpretační Porty z Řevnic, skupinu LoukaBand, jsem zpočátku spíš jen poslouchal, než abych si dopřával i vizuálního vjemu. Expresivní projev jejich zpěvačky a houslistky Helen Kuglerové mě rušil ve vnímání poslechu. Leč, zřejmě jde o zvyk. Už se rušit nenechám. Oni jsou totiž sví a umí. Jejich velmi příjemně šťavnatá verze profláknutého spirituálu Pane můj mě pohladila po duši. Rozhodně nešlo o sucharské provedení, kdy spirituál přestává býti spirituálem a stává se sterilní vycpávkou. V kumštu, a najmě v muzice, je mi milejší, když to není krotká tuctovka. A to oni věru nejsou!!! Proto se názory na ně dost výrazně dělí. Jejich muzika se mi líbí. Má ksicht a šťávu. A jak pravil Belmondo v úvodním slově: „…kdyžtak zavřete oči a USLYŠÍTE!“
Hostem semifinále bylo tentokrát duo Katka Misíková & Jakub Kořínek, které vystoupilo v kvartetu. Třetím členem dua je perkusista a hráč na akordeon Libor Jonáš. Jako host s Jakubem a Katkou vystupuje kytarista Michal Šindelář, m.j. bubeník kapely Semtex, v níž také velmi rád hostuji. Je radost se s nimi vyblbnout… Ale teď k hostům! Osvědčení kvalitní muzikanti, kteří umí udělat atmosféru. Už po poslechu pár taktů je patrno, že jsou sví a když má muzika ksicht, tak je to ono, jak jsem poznamenal už o kousek výš. A pro parádní muziku, lavírující většinou mezi blues a folkem, kterou dělá tahle partička, to platí nejméně na 179%! Pochutnal jsem si. Moc povedený závěr večera.
I já si pochutnal, Balíku! Vedle toho, že sdílím Balíkovo nadšení pro hosty večera, napovídá předchozí věta, že materiál dodaný hlavním ideologem tohoto článku došel a mě nezbývá, než napsat pomluvu. Přesněji – závěrečné slovo po ideologově promluvě! Zde ho máte: vedle všech pozitiv, která na 2. semifinále shledal Balík, nelze nepoděkovat velmi pozitivně naladěnému, milému, vstřícnému a hodně početnému publiku za velkou zásluhu na vydařeném večeru, zvukařskému tandemu Balcar & Bechyně za dokonalý zvuk, a taky naší pokladní Adélce, která se na všechny příchozí od kasy mile usmívala. O něco takového byste se příště neměli připravit!
Příště nastane 7. května 2015. Bude to 3. semifinále, kde vystoupí posledních šest semifinalistů XII. ročníku Notování, z nichž můžete určit finalisty i vy. Kdo bude hrát ve finále, výběr ze všech tří semifinálových kol, se dozvíte v závěru večera. Ještě před tím se ale můžete těšit na našeho hosta, Jakuba Nohu, jedinečného písničkáře, pro rockery příliš folkového, pro folkaře příliš rockového a pro milovníky muziky se širokým srdcem o to milejšího. Bard tentokrát vystoupí bez svého Nohabandu, což je rozhodně vzácnější než opak. Už proto stojí za to rozhýbat nohy a přijít.
Výchozí hroudu uhnětl Petr Vohnout – Balík,
článek z ní vytesal Karel Vidimský – Cimbura
Fotoalba z 2. semifinále XII. ročníku Notování: od Petra Vymětala, Míšy Bechyňové a Rejky Balcarové
