(12. 2. 2014)
Poslední základní kolo v tomto ročníku, takto šesté v pořadí, se konalo šestého února. Možná proto, že je to dobré datum pro zapamatování, bylo sále Music City Clubu už při začátku v 19:30 hodně lidí. Během půlhodinky dorazilo ještě pár opozdilců a rázem bylo v hledišti nacvakáno.
Soutěž zahajovala parta, která si říká Modrý pondělí, tedy Aleš Verner baskytara, vokály; Ota Procházka kytara, zpěv, klávesy; Libor Smetana kytara, zpěv; Rudolf Kubíček kytara, vokály. Za současnou zpěvačku skupiny Nikol Janouškovou zaskakovala modropondělní ex Šárka Patáková. V úvodní písni Lehkomyslný den se sólový zpěv bohužel nevyznačoval přílišnou artikulací ani vokalizací a intonace nebyla také nijak úderná. Sorry. Poslední „vokál“ byl už ale „docela mimo“. Inu, první písnička bývá na rozjezd. Šárka, která zpívala Robinsonku, má docela zajímavou barvu hlasu, asi by jí ale neuškodil učitel techniky zpěvu. Melodie se mi do uší rovnala podstatně líp než texty obou dosud předvedených písní. Každý sólový kytarista občas sáhne vedle. Stane se. Jen to nesmí být časté. Píseň Dospělá se mi jevila po stránce sólového zpěvu obdobně jako ta první. Text drží opět kodrcavý a bohužel dost neumělý standard. Vokály je třeba sfrázovat. A na závěr? Prastará pravda zní: Na blues se pozná muzikant i kapela. A Johnovo blues mělo k blues dost daleko. Tedy alespoň k tomu, co já chápu, vnímám a miluju pod pojmem blues. Ke konci znělo jako docela dost dlouhej folkrock… Potenciálu má kapela myslím dost, jen je třeba na sobě, a na taky textech, máknout. Melodie se mi docela líbily.
Martin Hejnák vždy, pokud si pamatuju, byl a je svůj. Kytara, zpěv a písničkářství. Není zrovna mým šálkem kávy, ale nikoho nekopíruje a snaží se najít si svou cestu. Sám sebe řadí k bizarnímu folku. První píseň Přijď ke mně blíž potvrzuje výše uvedené. Ano, je svůj. Cesta ke královně je další ukázkou jeho specifického projevu a tvorby. Skladbu V síni lze zařadit až k lehce psychedelickým kouskům. I s názvuky asijských harmonií. Závěrečný Španělský býk potvrdil výše řečené. Je svůj. Specificky svůj. Sice ho nemusím, ale respektuji ho a svým způsobem i ctím jeho „zabejčilost“ a věrnost vlastnímu stylu.
Druga, neboli Lukáš Vořech Pokorný zpěv kytara; Romana Sulčíková zpěv akordeon; Tereza Horká flétny; Bára Jelínková baskytara; Martin Pokorný percusse; Adéla Jelínková – zpěv, o sobě říkají, že jsou uměleckou společností, jejímž záměrem je vyprávět příběh. Samotný název pochází ze starého jazyka Slovanů, ze staroslověnštiny, a znamená v doslovném překladu „přítelkyně“. Skupinou je překládán volněji, jako „přátelství“. Jméno tak podle nich výstižně spojuje původní slovanskou tradici, která skupinu inspiruje, a potřebu se uměním sdílet nejen mezi sebou, ale i s posluchači při vystoupeních. Na přihlášce je toho spousta, bohužel na jevišti už mnohem míň. Vokály v Přání tvých návratů mě dost a skoro pořád tahaly za uši. Djembe mě taky nepotěšilo. Tedy hráč na něj. Celkově to chce zkoušet a zkoušet a zkoušet… Třeba si to sedne. A deklarované „Irsko“ to nebylo už podle mě vůbec. Snad jen ta „fňukna“… Mluvené slovo před Pramenem pod skalou bylo pro řadu lidí jistě poučné a přínosné. Já však spíš očekával dobře sfrázované vokály bez intonačních chyb. V Poháru a lovcově rohu se melodie, minimálně však harmonické postupy, téměř přesně opakují jako v předvedených písních a „kolečka na djembe“ taky. Písně Svědomí a Sudičky nevybočily žel bohu z řady. Djembe i baskytara spolu zvlášť hrály často mimo a djembe „pro změnu“ pořád to samé. Je mi líto. Mají spoustu práce před sebou.
Trio Jsme v tom (Jana Golianová zpěv kytara; Martina Marková housle; Milan Lukáš djembe) hraje v této sestavě relativně krátce. V přihlášce o sobě napsali: „každopádně chceme, aby nás bylo slyšet, protože ‚jsme v tom‘ s váma. Tím se ubírá i naše tvorba, je o emocích, nápadech a hlavně lidech. Doufáme, že získáme nové fanoušky nebo třeba možnost zahrát si na větších podiích. Teď dotáčíme první CD, které se narodí na podzim tohoto roku…“ Vystoupení zahájili písničkou Věc. Jana má moc příjemný hlas. Milan bohužel v téhle písni nevystoupil svou hrou ze stínu řady hráčů na djembe. Dnes slyším pohříchu zatím „jen jedno kolečko“. Proti zdi následovala. Basy na djembe jdou hrát o poznání líp, ale alespoň moje touha „postiženého bubnováním a percusováním“ po jiném rytmu byla vyslyšena. Taky už to, jako první dnešní partě, celé začalo i šlapat dohromady. Nástup a výstup potěšil. Fakt to šlape. Tak ten začátek skladby Napořád s „vyředěnou bossa novou a rumbou“ byl dost mimo rytmus. Sorry. Když se skladba „rozjela“, bylo to o poznání lepší, než když zněly „osamocené rány“. Jana potvrdila můj první dojem – příjemně znějící hlas. Intonace nebyla sice vždy úplně v pořádku, ale nevadilo mi to. Dost originální je i spojení kytara – djembe – housle, kterými Martina písničky příjemně probarvuje. Z téhle sympatické party by vbrzku mohlo něco být, jen trochu máknout.
Saša Niklíčková nejen hraje na harmoniku a zpívá, ale i příjemně svoji produkci uvádí. Říká, že je částečný samouk a hrát začala kvůli divadlu, resp. Kabaretu, a taky že zkusila napsat pár písniček a od té doby jí to už nějak zůstalo. Vystupuje taky v duu Panna a Vorel (které si, mimochodem, taky stojí za to vyhledat na Bandzonu a poslechnout). Záchodová štětka …Jupííí. Konečně nadhled, chytrej text. Pohodovej projev. Úžasnej, staropražsky žižkovskej sound. Tango dumka potvrdilo, že je na place Osobnost. Žádná umělina. Nejlepší tradice pražského pouličního písničkářství a šansonu. Mňam. I v Lednici se ukázalo, že zná a ví. Umí. Zase chytrej text. Mňam. V nuselským báru bylo pro změnu ze života. Moc dobré.
Disneyband (Martin Kadlec zpěv, kytara; Anna Drábková zpěv, příčná flétna, rytmika; Marek Štulír baskytara) První byla skladba 2006. Jsem nucen se opakovat. „Ta ženská a spol.“ pro změnu umí. Jak snadno se pozná někdo, kdo muzice propadne. Není to ale jen Anička. Dobří jsou všichni. Pak následovalo Usínání. Tenhle „těžkokalibernější“ folk v podání další party kolem Aničky (která ovšem zdaleka není první zpěvačkou této formace založené v r. 2000) už tu letos byl. Dnes byl ale o poznání vlídnější. Co dál? Pokorná Tichá. Jo. A Jak přežít do jara. Jo a inu ano. Zase jsem si pošmákl.
No, to byla soutěž. A host po přestávce? Už jsem měl „Svobodnou republiku Žižkov“ o trochu výše „v hubě“. XXLive jsou další skvělý výhonek Žižkaperku. Muziky, jak si publikum Notování u hostů již zvyklo, zase jak nas**** a rozšlapáno. Skvělá atmosféra, zpěv, rytmika, sólová kytara, doprovodná kytara a vůbec všechno. Nářez a přitom pohoda. Výborná hudební tečka večera.
Verbální tečkou večera bylo pak vyhlášení výsledků 6. kola (viz tabulka) a postupujících do semifinále, kterými se stali Alternativa, Čáry Máry, Disneyband, Duo My tři, Flender & spol., Hubertus, pražská Josephine, Choroši, Naopak, Saša Niklíčková, Quaoar, Rendez-fou, Jirka Řehulka, Strunovrat a ŽZ – Želkovický zbytek. Pro případ, že by některý ze semifinalistů nemohl nastoupit, jsou nominováni jako náhradníci Anna D a Jsme v tom… Za sebe mohu říci, že naprostá spokojenost. Ba řekl bych, že většinová spojenost. I když oponent se najde pokaždé…
Petr Vohnout – Balík
Poznámka Rady Notování:
Rozdělení formací do jednotlivých semifinálových večerů zveřejníme, jakmile budou z jejich strany termíny potvrzeny.