Hámoť o finále XIII. ročníku NOTOVÁNÍ, konaném v Music City Clubu 2. června 2016

(13. 6. 2016)

Finále Notování není o jednotlivých písničkách, ale o celkovém dojmu a aktuálním přesvědčivém výkonu účinkujících. Očekávaná úroveň soutěžících bývá obvykle, a také pochopitelně, vysoká. Plyne nejen z toho, že se všichni propracovali hustým sítem základních a semifinálových kol, ale i jejich vyhecováním se jiskřící atmosférou a skvělými diváky.

Mé finálové glosy nejsou dlouhé. Vesměs nebylo proč předchozí názory na účinkující měnit a komentář košatit. Opakovat se většinou nehodlám, leč neubránil jsem se tomu. Sál byl plný a diváci pozorní. Držel jsem hudebníkům palce a přál jim, ať se zadaří. Všem.

Zahajoval Trapas z Hořovic. Napsal jsem o nich: „Mají skladby postavené na Míšině sólovém zpěvu, i když nejen na něm. Mimo zmíněná vokální sóla zazněla dost dobrá dueta, ale i vícehlasy. Nástroje mají „zvládnuté“ a percuse zvláště pak. Celkově znějí kompaktně a příjemně. Solidní poctivý a šťavnatý muzikantský výkon.“ I žánrově to pojali pestře, přes úvodní „folkovou notu“ skončili „velmi chutným rokenrolem“. Není co měnit na dojmu z jejich předchozích vystoupení a není co dodat. Zase bylo potěšením je poslouchat. „Mňam“.

Alternativa z Plzně je „zkušenou partou muzikantů, otřískanou řadou jevišť a spoustou vystoupení“. Dost jsem se na ně těšil. A nezklamali. Začali s vervou, jak je jejich zvykem. Plný, bohatý zvuk, dobře postavené a zazpívané vokály, zajímavé aranže … Ať zněla nota irská, trampírna, folk, nebo jiná „žánrová škatulka“, byla to pohoda. Fajn muzika a s nadhledem podaná. Potvrdili, že jsou dobří a že humoru se nevyhýbají. Z jeviště to při jejich produkci pěkně zní a bezprostředně žije. Zase „Mňam“.

Quaoar, sesterské duo z Prahy, Klára a Zuzana Vytiskovy, obvykle zdobí noblesní křehký folkový projev, ale umí i přitvrdit. Zvládnou udělat něžnou, snivou, příjemně zamyšlenou až hloubavou, ale i strohou atmosféru. Jejich zpěv, hra na kytary a vůbec jejich celkový projev se vyznačuje profesionální jistotou. Napsal jsem o nich: „Celé vystoupení bylo podáno excelentně, mělo náladu a atmosféru, která jim sluší.“ No, a zase nemám proč měnit názor. Inu,   i když to bylo z jiného soudku, dnes už třetí „Mňam“.

Faux Pase Fonet je z Dobřan. Zuzanu Pokornou jsem po semifinálovém večeru označil titulem „Atomová nezničitelná baba“. I přes zánět šlach v ruce totiž zvládala skvěle djembe i zpěv. Bylo to tehdy úžasné. Smekl jsem. Její zpěv i projev byly ve finálovém večeru zase bez chyby. Zbytek kapely nezaostává za svým charismatickým frontmanem, resp. frontmankou. Svědčí o tom Káčin zpěv a doprovodná kytara, přesná basová kytara zvládající i sóla, kytarová sóla na gibsona s „drajvem a s atmosférou“ … Taky to bylo žánrově rozmanité vystoupení. Od folku přes „rege“ a zpět k baladě. Končili lehce náborově a se spoustou energie. Jak už jsem byl býval v minulosti opakovaně pravil, paráda. Nemělo to chybu. Čtvrté „Mňam“.

Následovala další ostřílená kapela, tentokrát z Budějc. Spolektiv hraje taky už řadu let. Napsal jsem o nich: „Výborně zmáknuté dechy, tedy dechové nástroje. Přesná a šlapající šestistrunná bezpražcová i pražcová basová kytara, velmi solidní kytary, lahodící vokály i sólový zpěv.“ Dnes přidali i neobvyklé aranže a využili neotřele možnosti nástrojů, které s sebou přivezli. Už jsem konstatoval u předchozích kapel žánrovou rozmanitost předvedených skladeb. Spolektiv laťku různorodosti ještě posunul výš, aniž by utrpěla kvalita předvedeného. Ba naopak. A můžu jen dodat, že opět „není co na mém předchozím komentáři předělat a měnit“. Co dodat. Páté „Mňam“.

Bluegrasoví Fork Road z okolí Bakova nad Jizerou zahájili, jak se sluší na tenhle žánr, svižně a chvályhodně i česky. Jenže je hodně těžké do téhle muziky „napasovat češtinu“ tak, aby to byla čeština. Bohužel to bylo na první skladbě znát. Druhý text byl co do souladu s melodií výrazně povedenější. V předchozích hámotích jsem o nich napsal: „Pěkně jim to šlapalo. Moc pěkně. Zvládnuté nástroje, ladící zpěv, pohoda, nadhled, jistota projevu. Virtuózně zvládali patřičná sóla na patřičných místech a s chutí.“ Ač ta první mi „nezazněla podle očekávání“, zbytek vystoupení to však bohatě napravil. Zvlášť závěrečná pecka, vyšperkovaná umnými sólovými výkony. Inu, šesté „Mňam“.

Večer uzavírala ISARA z Mladé Boleslavi, vítězka diváckého hlasování minulého, XII. ročníku Notování. A jak se sluší na hudební těleso téhle úrovně, byli skvělí. No, sedmé „Mňam“.

V rámci závěru večera, ještě před vyhlášením výsledků ročníku, se předvedl také Jirka Řehulka jako autor písně Sobotní utonutí, o poeticky a s nadhledem prezentovaných pocitech z „nakupovacího chrámu“ a jeho okolí, ať už je to „jakákoliv ratejna plná zboží“. Tohle je satira podle mého gusta. A jak je vidět, nejen podle mého. Chytré, výstižné, neotřelé. Skladba získala ve statistice přiřazující divácké body písním jednoznačně nejvíc ohlasů „ze všech děl doposud zde předvedených“. Klobouk dolů a osmé „Mňam“.

Poklonu skládám rovněž obecenstvu. Hnali v tom nejlepším slova smyslu muzikanty až na hranice jejich možností. Citlivé, spontánní a vstřícné reakce publika jsou totiž pro ty na jevišti povolená, vždy ceněná a žádaná droga. Znám to.

No, a pak „hlasatelé“ Belmondo s Bublinou vyhlásali výsledky. Duo „hostesů“ Emil Pinďa Makal a Olda Dolejš přinesli a předali ceny. Blesky fotografů bleskaly, diváci jásali, uznale hlučeli a tleskali … A jak praví jedno francouzské úsloví o mrtvém a nastupujícím králi: ročník třináctý je za námi, těšme se na ročník čtrnáctý.

Pro tento ročník Notování pravím: „Howgh, dopsal jsem! Uff!“