(11. 5. 2016)
Třetí semifinálové kolo Notování 2015 – 2016 začalo v příjemném slunném podvečeru. Anoncovaný první semifinalista Hubertus z Uničova však nebyl. A to z vážných rodinných důvodů. Bohužel.
Netřísk, foto Rejka Balcarová
Proto třetí semifinálové kolo započala parta Netřísk z Chodova (Petr Cerovský – kytara, zpěv, Jan Königsmark – dechové nástroje, zpěv, Káťa Nosková – zpěv, Ája Konečná – klávesy, zpěv, Tomáš Podroužek – akordeon, cajon, zpěv, Láďa Biela – basa) opět bez houslisty a zpěváka Jana Zapfa, zastupitele, co hraní nestíhá. Už jsem psal minule, že v Egerlandu a najmě v Chodově u Karlových Var, jméno Lojza Demeter není úplně neobvyklé. A píseň posluchači neznalému zvykům části místní populace nenásilně přiblížila kolorit oblasti. Rokenrolová Dáma s nápaditou aranží potěšila. Biblické téma Máří Magdalena byla pohodová balada a Puzzle mi zazněla jako „něco mezi slovenskou lidovou a téměř rapem“. No, nicméně znělo to příjemně. Po základním kole jsem o nich napsal: „Potěšili, pobavili, zaujali.“ A nemám, co bych na svém názoru měnil. Jsou dobří.
Spolektiv, foto Jirka Esser
Spolektiv z Budějc je ostřílená kapela (Renata Švecová – zpěv, percuse, Jarda Hnízdil – zpěv, kytary, akordeon, Martin Jančura – zpěv, kytary, percuse, Tonda Vidlák – saxofony, klarinet, flétny, dechový syntezátor, Jirka Regásek – baskytary). Hrajou už řadu let, s lehce protaženou „mateřskou přestávkou“ dlouhou osmnáct let. Už při nazvučení bylo jasné, že congo „bylo u lékaře, má nové šponování“, a proto už zase hraje jak má. Jen spustili s „řáckým drajvem“ Plakala jsi do dlaní, rozhostila se pohoda. Náladovka Neuvidím zvolnila tempo. Renata mě zase zaujala. Tentokrát v tom dobrém. A to kombinací hry na congo a na malý obručový bubínek, jak jsem se dozvěděl, z Persie. Zvláštní, ale znělo to dobře a přesně. Holt, mě ty bicí a perkusní nástroje nedají pokoj. Nalijme si vína glosovala odžitá léta. Klezmerová Při tanci svižně a pohodově ukončila jejich vystoupení. Napsal jsem o nich: „Výborně zmáknuté dechy, tedy dechové nástroje. Přesná a šlapající šestistrunná bezpražcová basová kytara, velmi solidní kytary, lahodící vokály i sólový zpěv.“ A můžu jen dodat, že jsou podle mého názoru ještě lepší než v základním kole. Co dodat. Mám dojem, že na sobě usilovně makají a je to znát.
Jirka Řehulka, foto Rejka Balcarová
Jirka Řehulka z Rosovic u Dobříše, tedy z Brd, je už „profláknutým písničkářem“. Bublina zmínila výčet jeho účastí na Notování, neboť se téhle soutěže po dobu jejího trvání nezúčastnil jen několikrát. Začal agitačně motivační skladbou Hejbej se, která nabádala k aktivnímu žití. Hloubavá skladba. A pravdivá. Láska z výlohy je tak trochu ptákovina o figuríně, ale pohodová. Poeticky romantické vyznání Stálé podnebí ve mě vzbudilo neodbytný dojmem, že „…bejt baba, tak jihnu a měknu, jak rohlík namočený do whisky…“. Pocta K.H.M. složila poklonu Karlu Hynkovi Máchovi. Umí i brnkat na romantickou strunu. Jirkovy písničky mají obvykle myšlenku a umí oslovit. Zase se musím opakovat: „Chytré, výstižné, neotřelé. Je to prostě obyčejnej chlap, kterej se snaží vyzpívat svoje pocity. Což dneska, kdy kdekdo machruje a nechová se podle známého citátu pana Jana Wericha o tom, že „člověk má bejt to co je a nebejt to co není“ nepotkávám často. No, a jde mu to od úst a z kytary. Má charizma, má co říci a ví jak to říct. Nezklamal. Umí.“
Alternativa, foto Jirka Esser
Alternativu z Plzně (Luděk Schmoll – kontrabas, mluvené slovo, Hanka Kupcová – chřestidla, zpěv, Petr Soukup – kytara, zpěv, Karel Kyncl, zvaný Krakonoš – kytara, zpěv a něco k tomu např. zvukařina a Terezka Brejchová – housle, zpěv) jsem letos slyšel už několikrát. Napsal jsem, že z jeviště to při jejich produkci nejen dobře zní, ale i „bezprostředně žije“. Jsou „mazáci“ v tom nejlepším slova smyslu. Skladby Pouštní město o nespecifikované aridní, tedy bezvodé krajině, Orkneje opěvující Isle of Mainland, Svatý Jáchym o mě milém řemesle, tedy o havířině a v podstatě i o mém životním postižení, tedy o geologii a Sudba se španělskými rytmy kytar, houslí a s kastanětami bezchybně zahranými klasickým způsobem, což také není často vidět a slyšet, zazněly jako obvykle v pohodě. Lahoda. Pobavili a potěšili. A vůbec mě to nepřekvapilo. Těžkej kalibr.
Womacklee. foto Jirka Esser
Svérázné uskupení Womacklee, s občanskými jmény pro představení kapely podle jejich názoru zcela nepodstatnými, tedy Womák – zpěv, Womák junior – baskytara, Kolben – banjo, Vojta Pečený Pečenáč – mandolína a Kuba Gulyás – cajón, se prezentuje následovně. Cituji doslovně jejich web: „Naprosto neotřelé a pološílené pojetí české zahrádkářské muziky zahrnující veškeré country a blugrass. Prapodivně sešmodrchané a slepené Womackovy texty na pozadí vlastní muziky a převzatých melodií od známých diktátorů hudebního světa (Fogerty, Judas Priest apod.) dává základ nově vznikajícímu směru Country-Bluegrass rokenrol punku a tím se hlásí k původnímu odkazu a záměru klubu CBGB.“ Stále netuším, co je CBGB, ale zahajovací Už jsme tady zase začala dost svižně a šmrncovně. Následoval Prima kluk s textem „plachého a skromného hocha“. Milá ptákovina. Bezvadně se vyblbnou. Nejen na jevišti, ale hlavně v textech. To potvrdila i další věc, Hej, Columbo. Cajón, který minule neměli, byl hraný excelentně a tady se mohl Jakub vyřádit. A vyřádil se. Dechovkově trampský Tremp Jarda potvrdil výše popsané. Chytrá sranda. Moc pobavili. Lehce mi pojetím, nikoliv repertoirem a stylem, připomněli Semtex, se kterým kdykoliv rád hostuji.
Ivan Hlas, foto Míša Bechyňová
Hosta 3. semifinálového kola Ivana Hlase představovat, myslím, nemusím. Jeho ukončení večera potvrdilo kvalitou a atmosférou jeho renomé. Byla to třešinka na velmi chutném dortu. O tom, že se moc líbil, svědčila přehršle přídavků. Staré fláky i méně známé věci spolehlivě zaujaly. Bylo to prostě bezva. Howgh.
Balík
