(28. 3. 2016)
Semifináloví muzikanti už prošli sítem základních kol Notování a tak bylo lze se nadíti kvalitních výkonů. A naše naděje se naplnily…
Plzeňský Jen tak hrál v sestavě, kterou známe ze základního kola. A stejně jako v základním kole, začali písní pánů Suchého a Šlitra na téma Osvobozeného divadla, tedy písní Golem. A bylo to dnes podstatně lepší. Zamakali. Černej pasažér od Jardy Svobody z Trabandu zněl pohodově a příjemně. Osada zlatokopů z vlastní dílny jim asi sluší nejvíc, ale v základním kole to znělo líp. Tůtání zahráli v semifinále, alespoň pro mě, jako novinku. Těžká věc. Na vokalizaci, artikulaci i intonaci. Fakt těžká. Proto lze drobné „intonační nedotaženosti“ přehlédnout. Celkem pěkné. A jak jsem už napsal, jen dál. Už jsem však minule pravil, že cajónistka Kateřina má před sebou spoustu práce. Opakuji, teď už ale mnohem důrazněji, že by nebylo od věci se hru na tuhle bedničku od někoho naučit. Nebo najít a zkouknout na YouTube nějakou školičku a pak si trochu otlouci tlapky. Rytmicky to bylo docela v pořádku, ale výraz a barvy jsem postrádal. Je těžko nekomentovat percusse tomu, kdo se na percusse pokouší hrát už pár desítek let…
Egan, tedy v gaelštině malý plamen, je z Veleně u Prahy. Jejich hraní vychází z kořenů keltské harmonie, avšak po svém je prezentují publiku s českými texty a aranžemi. První od nich zazněl instrumentálně tradicionál Zrzek (Red hair boy). Jak jsem psal už o jejich hraní v základním kole, akordeon Heleny Cyrnerové velmi dobře podporoval skvělou flétnu Romany Davidové, která navíc přesně „dává kila“ dupáním na prkna pódia, a samozřejmě i banjo Jardy Budila. Pěkný začátek. Následovala Marie (Lilli of the west). Jardovi se hlas trochu chvěl trémou, jenže s oporou flétny a akordeonu to chytlo grády. Opět dobré. I kila na „ozvučnou žábu“ byla tam, kde měla být. Orchestrálka Čas zrání slunečnic (Brid Og Ni Mhaille) byla příjemná baladická kelťárna. Fajn. Poslední, pseudotradicionál Port County bay (Shamrock shore) byl zase prima kelťárna a jako v základním kole mě potěšil, i když trochu kulhal rytmus na již zmiňovanou žábu. Taky na sobě zapracovali a jejich projev byl jistější a pohodovější. Uvidíme, kam dojdou. Je to velmi nadějné.
Karel Pazderka & band je formace, která vznikla po předloňském křtu Karlova CD V báječném balení z hostujících muzikantů. Svou produkci začali valčíčkem s trochu bluesovými názvuky Vrabčák, který charismaticky sólově odzpíval Karel. No, a zase jim to, jako minule, už od prvního taktu solidně šlapalo. Následovala bossa nova Boty z kůže od Michala Aulického, v autorském podání v duu s Karlem. Mňam. Pohoda. Skoro až „karibik“. I lehce nesfrázovaný dvojhlas se dal přehlédnout. V trochu morbidním Vzkazu od anděla se opět předvedl sólovým zpěvem Karel, podporovaný vokálně Mirkem Urbánkem a Michalem Aulickým. Zase dost dobrý! Kouzlo opět zaznělo v lehce „latinoamerickém“ střihu. Karel si zase pěkně zanotoval a Michal Koberstein vystřihnul příjemné kytarové sóĺo. Dost dobrý. Večer začíná gradovat. Podotýkám, že tahle parta, na rozdíl od předchozích semifinalistů, obměnila až na jeden kus, repertoár ze základního kola. Považuji to za velmi sympatické. Paráda.
Písničkářka KAYA, tedy Karla Salabová z Jindřichovic pod Smrkem, jak jsem se dočetl na webu, objevuje kouzlo looperu, syntetických efektů a folku míchaného s elektronikou. V každé situaci ji baví překračovat rámec zaběhnutého. Hraje na menších akcích, v čajovnách a menších klubech, ale i na festivalových pódiích. Moc ji baví hraní na ulici, přinášet hudbu do každodennosti kolemjdoucích a odnášet si pocit svobody a kousek dobrodružství. Debutové album Ze všech stran já vyšlo předloni a doufá, že brzy bude následovat další. Zpívá, když potřebuje. Neví od kdy. Byly roky, kdy nezpívala vůbec. Malovala a modelovala velké plastiky z hlíny. Do veřejného hraní se pustila až v době, kdy překročila omezující práh vět: „Hezký, ale smutný“, „Měla bys hrát něco veselého“, „Je to moc holčičí“ a „Takových lidí je…“. Jednoho dne prostě zvítězila její touha hrát pro lidi přes omezení, které si sama vystavěla. Začala psát, co cítí, přestala texty přizpůsobovat veřejné estetice a už nemůže jinak. Pracuje na technice zpěvu. Taky vysvětluje význam slova KAYA. Poučné. Tolik její web. S podporou kontrabasu Petra Ivana spustila baladu Zimní romance. Jo. Tohle jo. Ženská, co vypadá, skládá i zpívá, jako chytrá, normální dospělá ženská. Podle mně si na nic nehraje, protože to nemá zapotřebí a je to na její tvorbě i na projevu znát. Tomuhle říkám „žádná umělá hmota.“ Moc fajn. Stmívá se v podobném gardu. Zase fajn. Slepice autorkou anoncovaná jako její nejpitomější píseň na mně nepůsobila vůbec pitomě! Naopak. A chytrý text! Finálovka Slova potvrdila velmi příznivý dojem, který ve mně celé Kayino vystoupení zanechalo. A to vůbec netrpím na blondýny.
Faux Pase Fonet je z Dobřan. Zaslouženě postoupili do finále Porty 2015 i do semifinále Notování 2015 – 2016. Zuzana Pokorná spustila první skladbu Holka z podnájmu, výborně zazpívala, a přes zánět šlach v ruce i djembe zvládala moc dobře. Atomová nezničitelná baba! Úžasné. Smekám. Charismatický hlas i projev. Paráda. V písni Duše opět zazněl její parádní hlas, solidně „podepřený“ vokálem Kateřiny Dušákové. O kytarovém pohodovém sólíčku Milana Vojtíška nemluvě. I v následující Zvonkohře zůstala laťka hodně vysoko. Zuzanu zase více než velmi zdatně podporovala Kateřina i zbytek kapely. I když tady kytarové sólo trochu ujelo. No, nikdo není dokonalý… A ve finálových, lehce náborových a chytlavých Jeřabinách kapela už jen potvrdila, že je „dost dobrá“. Jak už jsem opakovaně pravil, paráda. Nemělo to chybu. A taky chvályhodně obměnili předváděný repertoár.
Fork Road z okolí Bakova nad Jizerou mě potěšili už v základním kole. Napsal jsem o nich: „Pěkně jim to šlapalo. Moc pěkně. Zvládnuté nástroje, ladící zpěv, pohoda, nadhled, jistota projevu“. Pěkně svižně po bluegrasovsku to rozjeli skladbou Páteční noc. Patřičně zvládnutá patřičná sóla, místy s vervou přitloukaná basa a patřičný drive. Mňam. Zlej pocit jen potvrdil dobrej dojem z prvního kousku. Najmě je nutno pochválit i české texty, které do muziky „sedly“. V instrumentálce Free fall se hoši s nadhledem a s grácií fajnově vyřádili. Ačkoliv byla skladba na můj vkus delší, než je nutné a místy až ztrácela šťávu, mohl si v ní zasólovat i basista. Gospel Someday potvrdil ten nejlepší dojem. Moc fajn.
Hostoval bluesový písničkář Marcel Kříž (resp. dnes Marcel Kříž Trio) z Vysočiny, který si na začátku produkce nostalgicky zavzpomínal na doby hraní a hudebních večírků na přelomu století při písničkářských konkurzech Zahrady na zámku v Kuřimi. Pak se sestavou, která prý měla dneska premiéru, tedy s velmi solidním klávesistou Davidem Nykodýmem a neméně dobrým sólovým kytaristou Pavlem Kovinem Kovačkou rozjeli závěrečný blok. Vůbec to nevypadalo, že spolu hrají dnes poprvé, jak Marcel tvrdil. Myslím, že trochu plkal. Z jejich vystoupení čouhalo, že spolu možná „zbaběle“ trochu zkoušeli. Ale taky museli absolvovat řadů sešnů, kde se sehráli, protože jim to spolu šlapalo moc pěkně. To, že muzikanti vzájemně „zaklapnou“, se zvlášť u blues stává. Protože „buďto to tam je, nebo to tam není“. A tady to bylo a je! Pohoda. Zejména píseň Malý černý děvče byla to, co já mám na týhle muzice nejradši. Syrové, parádní blues „jako bejk“. Další kusy příjemně plynuly na bluesové vlně. Nakonec z Marcela vypadlo, že spolu s Pavlem i s Davidem už společně hráli. Jen ne v triu. Velmi pěkný konec večera.
Úplnou tečkou bylo, jako obvykle, defilé zde již publikovaných výsledků. Belmondo také v závěrečném proslovu jménem svým, jménem Rady Notování a vlastně i jménem všech přítomných popřál publicistovi Honzovi Dobiášovi k výročí jeho dvacátých pátých narozenin. Jen jsem nepostřehl, kolikáté to bylo výročí. Podle Honzovy mentální svěžesti však hádám, že maximálně taky cca dvacáté páté. Howgh.
Sepsal Petr Vohnout – Balík