(9. 10. 2018)
Adam Franc (Foto Rejka Balcarová)
Adam Franc z Brna do přihlášky na Notování napsal, že písně skládá zhruba od svých dvaceti let. Rád si hraje se slovy, hledá poezii ve všedním okamžiku. Snaží se prostřednictvím písní reflektovat svět kolem sebe, ale také budovat svůj vlastní. Zatím měl jen jeden koncert. Protože by chtěl představit svou tvorbu širšímu publiku, přihlásil se do Notování. Píseň Konkurz bohužel charakterizoval kulhající text, který by se dal prezentovat jako dílko napsané proti téměř všem pravidlům českého jazyka v hudební tvorbě. Následovala Paříž, textařsky sice o několik stupňů povedenější, leč byla zase podaná docela falešným zpěvem. Sorry. Skrytá identita se pohybovala v mezích předchozího výkonu. Hra na kytaru zněla příjemně, ale text a kvalita zpěvu nebyla příliš povedená. V závěrečné skladbě, Kino Svratka, místy znovu příliš neladil zpěv. Melodie se mi docela líbily, ale je třeba zapracovat na textařském řemesle a na zpěvu. Doporučil bych zúčastnit se např. textařské dílny Slávka Janouška.
Cihelna & spol. (Foto Rejka Balcarová)
Cihelna & spol. (Jiří Virág – cajón, Marek Werner – baskytara, Marek Cihlář – kytara a zpěv, Matěj Cihlář – zpěv, Jan Váňa – housle, Magdaléna Cihlářová – klavír a zpěv) přijeli z Veselí nad Lužnicí a na webu i v přihlášce do Notování se prezentují následujícím, myslím vcelku originálním, téměř středověce znějícím slovesným počinem, z něhož si neodpusím citaci:
„Budiž základní cihličkou Cihelny mácy and dcery skladbička „Irský slepýš“, jež položena byla někdy před Vánoci 2012. Jednačtyřicetiletý otec Máca & dvanáctiletá dcera Magdaléna pro radost hráli, hráli, až se obehráli ve své i nesvé, vláčné i svižné písně lidově nelidové. Ráčili muzicírovati na sešlostech rodinných, srdcem a pospolitostí zdobených. Když času nazrálo, tedy v srpenci roku třináctého, vystoupiti se osmělili na setkání v Táboře v kavárně chráněné, zvané tak Fokus, jakožto předskokani věhlasné partičky SOBI 20. Skliděje celkem slušného ohlasu, počalo se hráti více a více. Časem začaly skladbičky oslovovati i spřátelené, kolemjdoucí muzikanty a dnes již písňaříme v šesti lidech obdařeni hrou na pestrou nástrojovou paletu, račte viděti v tomto profilu. Madlenka, Matty, Máca, Mářa, Joža a Honza, viz výše tedy Cihelna & spol. se těší na každé vystoupení v dobré společnosti přátel hudby všeliké, rozmanité, zvláštní i tradiční, na setkáních klubových, galerijních, večerních i odpoledních.
Největší úspěch? No že hrajeme. Hrajeme od radosti, scházíme se a bavíme se. Máme víc než dvacet vlastních skladbiček a několik coverů. Jo, abychom nezapomněli, písničku „Myšlenkový pochod“ dokonce ocenila i porota pro autorskou PORTU v roce šestnáctém … Řka, že muzika jest zdravou stravou pro duši košatou, rádi přijedeme na pozvání kamkoli, jak nám čas dovolí. Stačí brnknout nebo napsat!“ Jejich úvodní Ceylonský čaj by se dal charakterizovat Magdaléniným zvukově potlačeným vokálem v duu s Markem. Za tohle ale kapela velmi často nemůže. Píseň mě neurazila, ani neuchvátila. Potom zahráli Avalon, podaný Magdalénou. Měla by si myslím sem tam dát trochu větší pozor na artikulaci. V Univerzu Magdaléna zpočátku nepříliš čistě intonovala, zejména v hlubších pasážích. Závěrečná Víc mě také nijak zvlášť neuchvátila. Nebyl to podle mého průšvih, ale ani sukces.
Šimon Peták (Foto Rejka Balcarová)
Šimon Peták dorazil ze štatlu, pardon z Brna a píše o sobě, že: „Bluesové, rockové a punkové vlivy v jeho písních sjednocuje tradice českého písničkářství.“ Upřesňuje pak, že se jedná o současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní. Vystudoval divadelní dramaturgii na JAMU a zatím se mu daří živit se jako umělec na volné noze. Vedle poezie, prózy a divadelních scénářů píše už téměř 10 let písničky. Dlouho se vršily v šuplíku. Než se osmělil s nimi od začátku roku 2017 vystupovat, oblíbil si busking.
Vlivy čerpá z několika hudebních rodin (blues, big beat i trocha punku). Na jaře 2018 vydal vlastním nákladem CD Homo habitus. Natočil ho ve skříni, a s překvapivým citem pro jednoduchou akustickou formu ho smíchal multimediální umělec a vyznavač noisu Michal Mitro. V červnu 2018 absolvoval Šimon malé tour o devíti zastávkách po Česku a Slovensku, pojmenované „Na šňůře zvyku“. První skladba Čiribu Čiriba měla až nudně dlouhou předehru, ale pak bylo znát, že je, a to v dobrém, při prezentaci své tvorby poznamenán absolvovaným vzděláním. Převtělováním inspirovaná To přece každý ví, byla však intonačně v hlubších pasážích dost mimo, bohužel. Sestry sudice opět nezapřely divadelníka. Scénická věc, protkaná recitativy, pobavila. Finálová Ubejváš podle mého názoru ale také spadla do kategorie „neurazí ani neuchvátí“.
Mexické saně (Foto Rejka Balcarová)
Mexické saně (Bohdan Kantor – basová kytara; Miroslav Šupčík – saxofon, klarinet, zpěv; Daniela Weber – kytara, valcha, zpěv; Karel Gibiec – kytara, harmonika, zpěv) jsou prvním dnešním zástupcem Prahy a píší o sobě, že jsou kapelou jednoznačně vyhraněného stylu a hrají „umírněně folkovou verzi klasického boogie woogie rock and rollu v duchu baladického bluegrassu, ranou klezmer country s nádechem blues a prvky tradičního jazzu, vkusně doplněného harmonickým beatem trampského swingu, věnovaného všem gregoriánům Kolumbům.“ Tolik citát z jejich „bandzonové stránky“. Do přihlášky napsali, že spolu zkouší cca půl roku, hrají vlastní repertoár, od „podzima“ budou hrát v klubech v Praze, Brně a Třinci, hráli na Slezské Portě a že připravují autorské CD. Jako první zahráli Linoryt, ale nezapůsobili příliš jistě. Spíš mi zněli dost rozpačitě. Intonačně i celkovým dojmem. Saturnin, prezentovaný jako pocta panu Jirotkovi, byla ze stejného soudku. Zpěv intonačně plaval tzv. „od zdi ke zdi“. Text taky nebyl bohužel zvlášť obratný. Sorry. Ze skladby Nesvoboda čněl příjemně solidně zvládnutý klarinet. Celkově to byla podle mě jejich první věc, „která mi chutnala“. Závěrečná „náborovka“ Veselá mě už zase nepřesvědčila a ani mi zase nechutnala.
Tereza Balonová (Foto Jirka Esser)
Tereza Balonová, druhá soutěžící z Prahy, je sedmnáctiletá písničkářka, která se pohybuje mezi žánry, folk, rock, pop, blues … Na kytaru se začala učit u kytarového mága Martina Rouse. Psát vlastní písničky zkouší od dvanácti let a v roce 2015 natočila s pomocí dalších muzikantů prvotinu Alchymie. Po hudební scéně studentských akcí, klubů a festivalů se pohybuje nejčastěji sama se svojí tvorbou. Pro její projev je charakteristické časté využívání looperu. Mimochodem, je jednou z mála (i když už jsem slyšel řadu „looperistů“) z těch, které jsem viděl a slyšel, jak ho umí ovládat a využít. Velmi mě to potěšilo. První zkušenost s „Portou“ má Tereza z roku 2015, kdy se zúčastnila Dětské Porty a skončila v republikovém finále na 3. místě. No, a letos si interpretační Portu z Řevnic, myslím s přehledem a zaslouženě, odvezla. V uličkách předvedla, jako pokaždé, co jsem ji doposud slyšel, na svůj věk až překvapivě vyzrálý výkon. Konstatuji, že umí pracovat s looperem, zejména, když si jím na jevišti „udělá vokály i kapelu“, umí zpívat a vůbec umí. Až se mi nechce psát tuhle subjektivní reportáž, a chce se mi ji jenom poslouchat. Navíc se pořád nějak nesrovnávám s texty „o něčem“, s jejím příjemným témbrem altu „velký holky“, který slyším a s pohledem na jeviště, kde stojí hudební mládí. Z písní Nocí tmou, Cizinec, i Zhasni den, nebudu popisovat svoje pocity. Je to myslím totiž „na jedno kopyto“. Totiž výborné. Jen by mi nevadila větší pestrost soundu v krátkém bloku písní. Ale i tak. „Mňam“. Má toho totiž hodně před sebou.
Potokap (Foto Jirka Esser)
Potokap (Radek Valenta – kytara, zpěv; Petr Hudák – kontrabas, baskytara; Lenka Valentová – zpěv; Václav Mišik – kytara, zpěv; Marek Seghman – bicí) je od roku 2012 slánská indie-folková kapela s písničkářskými kořeny, která mnohem více než ve Slaném vystupuje na koncertech a festivalech po celé ČR. Z autorského repertoáru kapely dýchají vlivy a zkušenosti muzikantů z jiných žánrů jako country, swing, reggae, pop, ale i latina. Potokap se nerad uzavírá v jedné malé škatulce a jeho repertoár je díky tomu rozmanitý. Najdete v něm romantiku, mystiku, ale čím dál více i písně se současnými tématy. Zaujalo mě i jejich moto, prezentované na webu: „Nemusí pršet, hlavně když potokape!“, alebržto mám rád, když někdo ovládá rodný jazyk a umí s ním zacházet a hrát si. V současném složení hrají od roku 2016 (s cajónem), s bicí soupravou pak od prosince 2017. Potokap se soutěží zúčastňuje málo, ale např. v roce 2017 postoupil do semifinále Porty v Řevnicích a v roce 2018 vyhrál Krušnohorské oblastní kolo s tím, že se bohužel nemohl finále v Řevnicích zúčastnit (díky šotkovi v kapelním kalendáři). Zahájili písní Wwoofer, kterou Lenka podala s vervou a s oporou celé kapely. Jo, tohle šlape. „Punkovaté“ Polarity, které Lenka s půvabem a grácií částečně protančila, nasazenou laťku určitě neshodily. Přijela Eva je příběh o evidentně nepříliš vítané a taky nečekané návštěvě. Zase povedené. Reggae Konopnická završilo jejich vskutku velmi povedenou prezentaci. Tohle bych si s nimi moc rád střihnul na konga. Paráda.
Caine-Mi (Foto Rejka Balcarová)
Hostem večera bylo české „folkově myšionářské duo“ CAINE – MI punkových bubeníků opačného pohlaví a stejného nejen hudebního názoru, v jejichž vystoupení můžete vidět, slyšet i cítit skoro všechno kromě opravdových bicích.“ Tolik internet. Elektronické perkuse mě neuchvátily. Jsem prostě staromilec. No, a podle mě jsme už na Notování slyšeli hosty, kteří mě zaujali víc.
Howgh Balík
