(15. 1. 2017)

201701-1m

Blue Night, foto Míša Bechyňová

Letošní rok jsme zahájili tak, jako jsme ukončili rok minulý. V Music City, v plném tempu, plynule a bez otálení. Blue Night z Jablonce nad Nisou a Hodkovic nad Mohelkou (Markéta Maky Poláková – baskytara, zpěv, Kája Hornová – kytara, zpěv, Niky Domácí – kytara, zpěv, Vojta Šlajs – banjo, el. kytara, David Polák – mandolína, zpěv) byli na přihlášce dost „tajnosnubní“. Moc jsem se toho nedozvěděl a tak jsem nemohl dosíci ani základních informací, které by na sebe toto hudební těleso „napráskalo“. Až při produkci jsme se dozvěděli, že vznikli v únoru 2016. A je znát, že se jim, a nejen jim,  věnuje jedna z Berušek, tedy Alena Schernstein Vítová. Když jsem se při zvukové zkoušce mimoděk podíval na jeviště a zaznamenal věk, resp. mládí zpěvaček, skoro jsem nevěřil svým očím a uším. Takhle lahodně znějící dívčí vokál často není slyšet ani od zkušených harcovnic pódií. „Modrá noc“ zahájila skladbou Směr. Nevím, jestli je to trémou a první písní, ale na zvukovce mi zněl ten trojhlas o hodně líp. A taky nebyl v závěru na zkoušce lehce falešný. Následovala Větrná. Je třeba s tím úžasným potenciálem, který mají k dispozici ještě hodně zapracovat. Zejména na vícehlasém vokálu a na jeho sezpívání a sfrázování. Místy je to skvělé, ale občas se to sype. Na tohle je jediný lék. „Trestný poslech“. Je to totiž objektivně spása pro spoustu muzikantů. Po pozorném vyslechnutí svého vlastního výkonu si většinou není moc co vysvětlovat. Kolem dokola a závěrečná V dál jen potvrdila můj názor. Mají před sebou spoustu práce, ale určitě mají z čeho a na čem stavět. Mladé dámy jsou obdařeny k sobě velmi příjemně pasujícími hlasy. Nástroje už ovládají celkem solidně a mají obrovskou výhodu ve svém mládí. Jen tak dál a vydržet. Moc jim držím palce.

Martin Hejnák, foto Míša Bechyňová

Martin Hejnák, foto Míša Bechyňová

Martin Hejnák (Kladno – Kročehlavy). Je svůj a hraje, jak sám píše na webu, alternativní akustickou hudbu. Hledá si prostě už devatenáct let svoji cestu. Na Notování není nováčkem. Naopak, je to prakticky jeho stálý účastník. Plášť do bídy mi zněla hravě a mile. Něžné, příjemné. Více chrámových vln byla další náladovka, ale tahle více zamyšlená, senzitivní. Další z Martinových zajímavých počinů. Líbilo se mi to. V písni Do nových obzorů zapojil svůj úplně nový nástroj, sopránové ukulele a pokračoval ve svém, dnes trochu hloubavém až mystickém vystoupení. Až na tu pro mě hůř pochopitelnou a myslím i nadbytečně dlouhou finálovou vyhrávku. Závěrečná Uprostřed kvetoucí zahrádky byla trochu z jiného soudku. Já bych ji charakterizoval jako „mysticko-scifi-epickou“ píseň. Však milou. Dnes se mi jeho vystoupení velmi líbilo.

Hurricane.O téhle kapele jsem se z přihlášky toho dozvěděl asi tolik, co o Blue Night, tedy nic moc. Tak jsem čekal, co uvidím a uslyším. Leč, „zdechlo“ jim auto a tak nedorazili. A zase nevím nic.

201701-3m

Aleš Pokorný a Víťa Adamec, foto Míša Bechyňová

Aleš Pokorný& hosté (Aleš Pokorný – kytara, zpěv, Víťa Adamec – housle) Hrají podle přihlášky folkrock. V tomhle obsazení je to ale podle mého rozumu bez toho rocku. V názvu inzerované hosty zastal Víťa Adamec. Píseň Na vodě, kterou začali své vystoupení, se mi líbila a snadno si dovedu za nimi představit bicí, doprovodnou kytaru i basový part. Pěkné. Baladicky a příjemně vyzněla i Neznámá. Opět dobré. Z ulice popisuje jedno ráno cestou do práce. Já v tuhle dobu nejsem většinou schopen žádných složitějších myšlenkových operací. Nacházím se totiž tou dobou vesměs ve fázi vědomí „nespím, vidím, ještě moc nevím“. „Vím“ nastane (když nastane) většinou až tak v deset. Obdivuhodné, jak lze tuhle chvíli poeticky a uvěřitelně popsat. Natož zhudebnit. Pěkné, opět pěkné a zajímavé. Andulka mě moc potěšila. Není moc lidí, kteří umí napsat dobrou „lidovou“. Mimo Fanoša Mikuleckého z jižní Moravy, o kterém vím už léta a jehož písničky dávno zlidověly, a ve folku např. Vlasty Redla, je to dost neobvyklé. A tohle mi připadlo vynikající. Je znát, že Aleš není úzce žánrově svázán. Je to muzikant a umí. Líbilo se mi to. Moc.

Šošana, foto Jirka Esser

Šošana, foto Jirka Esser

Šošana alias Zuzana Šimková z Mladotic o sobě napsala následující. Cituji: „Moc se omluvám, ale nemám staženou aplikaci v mobilu, tak nemůžu vyplnit přihlášku (jsem internetový mimoň a na netu jsem připojena jen skrz mobil), tak aspoň píšu pokud je to pro Vás v poho :), když tak to zkusim příští rok. 😉
Vystupuji sama s kytarou s vlastní tvorbou. Omlouvám se je to se mnou trochu složitější 🙂 Tak pokud to vyjde, těším se na setkání. Jinak přeji překrásné léto************* a Děkujuuuuuu*****************“ To se mi moc zalíbilo. Protože když se z přihlášky soutěžícího dozvím něco jako „najdi si to na webu“, ztrácí u mě soutěžící dost sympatií. Považuji to totiž možná staromilecky za minimálně neslušné, někdy až nabubřele neuctivé. Když se někdo o sobě vyjádří takhle stručně, bezprostředně a upřímně jako Šošana, cením si toho mnohem víc, než perfektně vymakaných, rozsáhlých několikanásobných webových odkazů. Nehledě na to, že mně příliš nebaví se potloukat ve virtuální realitě, zvlášť když to není vůbec nutné. On toho totiž pořadatel musí zajistit a zorganizovat dost a dost. Muzikant musí umět, aby o něj posluchači jevili zájem, to je neoddiskutovatelné. Ale když chce o sobě dát na veřejnosti vědět, je dobré, když si to pro konkrétní situaci ohlídá a připraví sám. Tuším, že se to odborně zove „PR“ alias „pablikrelejšn“. A věřte, že to znám z obou stran. Z té z jeviště i z té pořadatelské. Omlouvám se za odbočku, ale nemohl jsem jinak. První od Šošany, která přijela z kraje, který jsem v mládí procoural na četných vandrech, byl Krystal. Téma mé „šutrologické“ duši blízké. Nezaujala mě však svou první písní tak, jako předchozí soutěžící. Mám dojem, že se zcela zbytečně trémuje. Na zvukovce byla uvolněná a přirozená. Tam se mi líbila. Na ostro to byl odvar. Sorry. Don Chuan můj dojem potvrdil. Vykašli se na trému. Je to mrcha zákeřná a máš na to na ni kašlat. Už jsi přece velká holka a podle mě umíš. Vlna pokračovala ve stejném stylu. Škoda. Vím, že přeprat tu zákeřnou bestii, co dělá v hlavě trému je někdy moc těžké, a vím, že jsou i renomovaní interpreti, kteří se s trémou nevyrovnali ani po desítkách let na pódiu. Leč, trvám na tom, že její zvukovou zkoušku a soutěžní vystoupení charakterizuje slogan „nebe a dudy“. Pocta slunci byla už skoro v pohodě. Zvláště v halekané části vyzněla až hymnicky a uvolněně. Určitě jí pomohl i ten halekaný refrén. Holt ta tréma. Mrcha protivná.

Lážo Plážo, foto Míša Bechyňová

Lážo Plážo, foto Míša Bechyňová

Lážo Plážo (Bára Bártová – flétna, rytmika, zpěv; Tomáš Vydra  -bicí a perkuse, kytara, zpěv; Tomáš Březina – kytara, flétna, zpěv; Jan Bárta – kytara, zpěv; Petr Křišťál – baskytara) přijeli z Lysé nad Labem a okolí. Někdy na konci roku 2004 se Miras a Bříza trochu pobavili a zjistili, že by nebylo od věci založit folkovou kapelu. A tak to v roce 2005 udělali. Od té doby je potkávám na různých pódiích, včetně Notování. Pokud si pamatuju, byl jsem před nějakým časem v Kolíně na základním kole Porty v porotě a od té doby je víc sleduji. Začali skladbou Divoženka. Byla to pohodová rozjezdovka. Vracím se… se zamýšlela nad tím, jak se chlapi občas vydají do světa a co je s tím spjato. Vím o tom po pár absolvovaných geologických expedicích svoje. V Není to poprvý však nebyl „manželský dvojzpěv Bártových“ příliš sezpívaný. Báře to šlo o poznání líp.  Pohlednice byla „kouskem lehce tvrdšího ražení“, ale moc se mi líbila. Takhle nějak si představuju solidní folkrock. Pěkné. Dost pěkné.

Big Boy Band, foto Míša Bechyňová

Big Boy Band, foto Míša Bechyňová

Host Big Boy Band z Plzně o sobě na webu uvádí, že jejich historie se začala psát v červnu roku 2013, kdy baskytarista Lukáš Cvrk oslovil několik lidí, jestli by nechtěli dát dohromady hudební seskupení hrající trošku jiný styl, než jaký je zde úplně běžný. Všichni oslovení nabídku přijali a dohodli se, že půjdou směrem jižanského rocku, rock ‚n‘ rollu a country. Mám tenhle styl rád, ale „musí to bejt živý maso“. První skladba nebyla úplně špatná, ale živý maso to nebylo. Zdála se mi rozsypaná a chvílemi až trochu „těžká na pr.el“. Pak už to bylo z jiného sudu. Jo, takhle jo. Tahle muzika totiž musí „bejt lehce živelná“. Paráda. Rozpačitý dojem ze začátku jejich produkce je pryč. Vypalovačky i bluesovější kusy vyzněly velmi chutně a šťavnatě. Mimochodem, taky je  zejména na průvodním slově znát, že na ně má vliv jeden z mě zvláště milých plzeňáků, Míša Leicht. Neporušili a určitě minimálně udrželi dosavadní skvělou úroveň hostí stávajícího ročníku Notování. Výborně.

Balík Howgh.