Protože čas běží někdy jako splašený, jindy se jen vleče a někdy se jím prozpíváme až do konce, skončil i VII. ročník soutěže hudebních skupin a písničkářů Notování. Po šesti letech v Trojické ulici kousek od Vyšehradu, tentokrát jako první a jediný v klubu Kocour, v předsálí mnohem známějšího divadla Gong v pražských Vysočanech.

Do finále se probojovalo šest startujících, ale nakonec se diváci těšili jen z pěti, protože hořovičtí Půl dechu do měchu jeli, místo do Prahy, do nemocnice. Malý Štěpánek, syn členů kapely Šárky a Zdeňka Pexových vytáhl rtuť teploměru přes čtyřicítku… Půldeší se proto museli účasti ve finále vzdát, ale – zejména pro útlocitné čtenářky poznamenáváme – jinak dopadlo vše dobře, chlapeček se, po vyšetření lékaři, v rodičovské péči do večera rychle zotavil a ráno po finále byl již ve veselé pohodě.

Fajnbeat, foto Rejka Balcarová

Fajnbeat, foto Rejka Balcarová

V klubu Kocour se po 19. hodině sešla, déšť nedéšť, pěkná řádka diváků. Dokonce byla chvílemi i frontička u pokladny! V 19.30 bylo úplně plno a speciální finálová moderátorka, velmi příjemná mladá dáma Petra Chmelařová z Rádia Folk, mohla přivítat na podiu první finálovou kapelu, pražský Fajnbeat. Petra také upozornila diváky na dva nové nástroje v kapele, bednu zvanou cajon (čti kachon), která teď frčí místo bicích, a dobro místo kytary – a finále mohlo začít! Už po druhé písničce bylo v sálku plno a ozval se i první pochvalný hvízdot, o trampském “Umí!” ani nemluvě. Po třetí písničce a ovacích se frontman a dobrista kapely Honza Jelínek trochu usmál a skoro omluvně řekl “To jsem překvapený, jak nám to jde, my jsme si to drze ani nevyzkoušeli!” Bylo jasné, že to, čemu se v podobných případech říká „nasazená laťka“, bude viset hodně vysoko.

Alena Střelečková, foto Rejka Balcarová

Alena Střelečková, foto Rejka Balcarová

Českobudějovické duo Al Boss dvou výborných kytaristů Aleny Střelečkové a Luboše Maškary tentokrát do Kocoura trefilo a přijelo včas, i když – jak sami řekli – pro jistotu vstávali v pět ráno a jeli v šest, aby to (do večera – pozn. aut.) stihli. Alena jasně vedla svým hlasem a jen připomněla, že jižní Čechy dovedou zpěvačky. Stačí připomenout třeba Pavlínu Jíšovou, Šárku Benetkovou, Ivetu Kolářovou a další. A taky bylo jasné, že diváci, jejichž hlasy mají rozhodnout v hlasování o konečném pořadí kapel, nikoliv písní, jako v základních kolech a semifinále, to budou mít hodně těžké. Petra pustila do světa, informaci, že Alena (dle webu dua trochu střelená) si před pár lety, v sedmnácti, obarvila vlasy na fialovo. Dnes tmavovlasá Alena kontrovala věcnou poznámkou, že písničku Zlaté klasy má moc ráda, protože je letní a zvláště v těchto deštivých dnech, které vlasům nesvědčí, se bude hodit.

X-tet, foto Rejka Balcarová

X-tet, foto Rejka Balcarová

Přímo od rybníka Vajgar přijel z Jindřichova Hradce X-tet – to je to vokální sdružení, kde většina členek je spřízněna s pedagogikou a jediným hmotným hudebním nástrojem souboru, ladičkou sbormistra Štěpána Štrupla. Začali spirituálem Swing lowsweet chariot v českém jazyce Vozíčku ke mně leť a nezapomněli potěšit diváky ani „ukrajinským lidovým spirituálem“ (jak řekl Štěpán), který se jmenuje Štědryk. Při jejich vystoupení nejednomu divákovi příjemně mrazilo po páteři, a přesto se nelze ubránit jedné technické poznámce ke sbormistrově konferenci: vozíček, který létá, nemá řídítka, nýbrž knipl, Štěpáne!

Mezi tímto a dalším vystoupením vysvětlil Belmondo, v rozhovoru, ke kterému ho přizvala Petra Chmelařová, jak se bude tentokrát hlasovat a pozdravil vozíčkáře Péťu Cihelku, reprezentujícího sdružení Stéblo, které i tentokrát, již druhým rokem, udělalo všem finalistům a dalším zasloužilým o zdar Notování krásné keramické ceny. A řekl, že i tentokrát si účastníci finále (a dva úspěšní luštitelé diváckých hádanek) odnesou cédéčko nejúspěšnějších písniček 7. ročníku soutěže.

Petr Šotta, foto Rejka Balcarová

Petr Šotta, foto Rejka Balcarová

A přišli manželé Petr a Jitka Šottovi. Petr, ředitel slatiňanské ZUŠ, Jitka, učitelka hry na housle. Taky na ně krásně zahrála, zatímco Petr, autor písní, zpíval a hrál na nástroj, který vyučuje – na kytaru. Prví píseň ale byla bez houslí. Jitka klepala do taktu na dřívka a rozesmála Bublinu (členku naší Rady Notování): ta si všimla, že zatímco všichni muzikanti drží dřívka jako polena, paní učitelka z lidušky má i na tento instrument patřičný “prstoklad”… Petr prokázal odvahu, i když toho po vystoupení verbálně litoval. Zahráli totiž Kudlanku, úplně čerstvou písničku, kterou Petr složil před pár dny, cestou do rodné Bíliny na sraz abiturientů. Ve skutečnosti to byla lítost zbytečná, že měli úspěch, o tom svědčil pořádný potlesk i volání “Umí!”.

Sotvaže dozněl pochvalný hlahol pro Šottovy, pozvala Petra k dalšímu rozhovoru Cimburu, aby vysvětlil, jak a proč se narodilo další stěhování a pozval věrné diváky na VIII. ročník Notování. Je to prostý příběh se šťastným koncem: právě ve chvíli, kdy Radě Notování ohlašovala produkční KD Prahy 9 Martina Filaová, že soutěži nemůže nadále zaručit pravidelné termíny, přišla zajímavá nabídka k přesunu na jinou scénu. Dějištěm nového ročníku se tak stává koncertní sál Music Hall v budově Music City, opět pár kroků od stanice metra Českomoravská. A konec příběhu je tak novým začátkem a to je prima!

A pak přišli Stouni čili Kámen úrazu a s ním i finiš soutěže! Zaplnila se všechna místa v sále i u baru, ba i jindy poněkud hlučné předsálí ztichlo. Potvrdil se odhad, že Kámen úrazu je kapela s velikou diváckou podporou a největším počtem příznivců v tomto finále. Ti se dočkali nejen očekávaných písniček, ale i hudebně pojatého moudra, co by se stalo, kdyby se jednotliví členové párů nenarodili, informace jak vznikl tanec zvaný step i historky, jak si student mateřské školy vyzkoušel být úplně promočený. Prostě radost a juchání, muzika “od podlahy”, hudebně hutná a pestrobarevná, výrazná tečka za finálovým soutěžením.

Honza Donald Jícha, foto Rejka Balcarová

Honza Donald Jícha, foto Rejka Balcarová

V přestávce se odevzdávaly velmi důležité hlasy a po nich bujaré veselí neustalo, protože za mikrofon se postavil loňský vítěz Honza Donald Jícha, tentokrát spolu se zpěvačkou Míšou Volfovou a kontrabasistou Janem Kříženeckým. Rada Notování se odebrala do šatny divadla o pár schodů výš na druhém konci budovy, aby spočítala divácké hlasy a vyjádřila se k předvedeným výkonům a připravila ceny. Bylo příjemné poslouchat při tom aspoň vzdáleně nadšený ohlas diváků, kteří se obrovsky bavili nejen muzikou, ale zejména nad Donaldovými texty. V závěru vystoupení potěšil Donald příznivce rádobytrampských písniček Slizkou písní, při níž dostaly bránice zabrat, Míša přidala holčičí výčitku se žádostí o vrácení klíče a Belmondo mohl přečíst výsledky.

Honza Dobiáš

 

P. S.: Díky grantu Nadace Život umělce, který nám byl udělen pro VII. ročník soutěže, podpoře našeho nového partnera, firmy Music City, a přátelské spolupráci sdružení Stéblo, byla letos finalistům rozdělena řada hodnotných cen, kterým věnujeme v nejbližší době samostatný článek.