Závěrečná hámoť o finále XIV. ročníku Notování 2016 – 2017

(6. 6. 2017)

Tak nám nastalo finále Notování. Letos už to bylo po čtrnácté. Ale Ferdinanda, ani nikoho jiného, nám nezabili, mám-li parafrázovat začátek mé oblíbené knihy páně Haška o osudech dobrého vojáka Švejka. Už na zvukových zkouškách bylo jasné, že ceněné trofeje, tedy „Palma vítězství a Harfa kněžny Libuše“ jsou letos velmi vysoko. Ono totiž, jak již léta tvrdím, závodit v muzice je objektivně logický nesmysl, protože takovýhle výkon nejde změřit na čas ani na vzdálenost, a subjektivně máme jeden každý z nás jiný vkus. Přesto se soutěží.

Lážo Plážo - foto Rejka Balcarová
Lážo Plážo – foto Rejka Balcarová

Finále zahájilo Lážo plážo a mě okamžitě zaujala jejich nová sólová zpěvačka Klára Melčáková lahodným, velmi příjemně zabarveným altem. Mladá, ale velmi šikovná. Mládí ani stáří sice není zásluha, jenže mládí má šanci se v budoucnosti dál rozvíjet. A Klára má co. Už dlouho je bubeník a perkusista Tomáš Vydra potěchou mé duše bicisty. Je to šikula. Hrálo jim to „jako z praku“. Vypadá to, jako by se jenom tak „lážo plážo“ dali do hraní, ale je to nářez. Podle mého názoru jsou zase o dost lepší, než když jsem je slyšel posledně. Inu, dneska se to bude hodně těžko soudit, blesklo mi hlavou. A nepletl jsem se.

Zdenek Barták a Milan Kramarovič - foto Rejka Balcarová
Zdenek Barták a Milan Kramarovič – foto Rejka Balcarová

Zdenek Barták a Milan Kramarovič prý byli překvapeni svojí nominací do finále, ale divák mohl posoudit, že sem rozhodně patřili. Já si takhle nějak představuju místy romantický, místy nostalgický, místy zamyšlený, občas i smutně ironicky rozveselující, ale vždy chytrý „písničkářský folk hraný od kořene žánru“. Jsou to muzikanti, kteří nemachrují. Nemají to totiž zapotřebí. Mimochodem, zase publiku ukázali, jak má vypadat „řemeslně zmáknuté blues“. Mňam.

Flender a spol. – foto Rejka Balcarová

Radim Flender se svou partou Flender a spol. rozjel produkci „šlapajícím rokenrolem“. Přesně zahrané bicí, skvělý sólový klarinet, výborná elektrická sólová kytara, v souznění s bicími šlapající baskytara, parádní a dokonale sfrázovaný čistý vokál, dynamika a vůbec … Celkově mňamka. Vše bylo vizuálně podtrženo Bářinými zdánlivě nenápadnými tanečními kreacemi. Již dlouho tvrdím, že není třeba při tanci předvádět spartakiádu a mnohem víc si cením „skoro nepatrného, přirozeného, nenuceného, plynulého a půvabného pohybu pánve“ tanečnice. Je to totiž dar, kterým každá dáma neoplývá.

Huménečko - foto Rejka Balcarová
Huménečko – foto Rejka Balcarová

Před vystoupením Huménečka měl Belmondo prostor prezentovat historii Notování. Původně to totiž bylo Notování pod Vyšehradem. Konalo se v sále již zaniklého P-klubu Trojická 10, ve stejném domě, kde bývalo v suterénu kino Vyšehrad, kam jsme kdysi z koleje na Albertově chodili na kovbojky. S Vyšehradem souvisí i putovní ocenění vítězů, tedy „Harfa kněžny Libuše“, fakticky prezentovaná „načančanou valchou“. 

Huménečko je dalším barevným odstínem muzikálnosti moravského Slovácka. Harmonickými postupy mi dnes připomněli v jedné skladbě Ivo Viktorina a Karla Markytána, dvorní to autory AG Fleku. Není to však žádné plagiátorství. Celkový dojem z jejich projevu bych shrnul slovem excelentní. A opět byl k mé potěše k vidění ten již zmiňovaný pohyb pánve, nyní v nonšalantním provedení Michaely Zachrlové – Kláskové. Tak oko spočinulo dnes už podruhé se zalíbením na dění na jevišti.

Ve čtvrtek v pět - foto Jirka Esser
Ve čtvrtek v pět – foto Jirka Esser

Ve čtvrtek v pět spustili na šansonovou notu. No, další nářez. Skvěle interpretovaná nostalgie s nadhledem. Při druhé písni jsem si uvědomil, že člověk objevuje svět neustále. Menší conga znám. Od těch standardních velkých se neliší jen rozměrem, ale i názvem. Říká se jim re conga, nebo častěji congita. „Malý cajón“ jsem dnes večer uviděl poprvé, a hned mě napadlo analogické pojmenování „cajonito“. A tak k jejich EVI přibyl další, ne zcela obvyklý, hudební nástroj. Při jejich předposlední skladbě se mi plašily ruce ze svižné cikánské melodie. Soudím, že by jim perkusista slušel. A nejen v téhle věci. I závěrečný kousek by rytmika určitě správně okořenila. Tušení, že dnes poctivě a spravedlivě posoudit kdo je nejlepší bude honička, se naplňovalo měrou vrchovatou. Zase nářez.

Faux Pase Fonet - foto Jirka Esser
Faux Pase Fonet – foto Jirka Esser

Faux Pase Fonet do dnešního večera „protlačily“ preferenční hlasy diváků. Ostatně i Rada Notování rovněž spontánně sdílela jejich názor. Od prvního taktu bylo zřejmé proč. Přestal jsem na chvíli psát a jenom si užíval toho, co jsem slyšel. Jejich „velmi chutné až šmakovné hudební menu“ bylo předkládáno plnými hrstmi, až rozmařile. Mňam. Druhá věc, lehce latinoamerického střihu, mi zase „splašila ruce“ a já „otloukal“ desku stolu, protože mě hned napadlo, jak Zuzčino djembe doplnit a podmalovat kontra rytmem, třeba na bonga. No, opravdu jsem zvědav, kdo bude letos držitelem palmy vítězství.

Alternativa s perkusionistkou Zuzkou Pokornou jh. - foto Rejka Balcarová
Alternativa s perkusionistkou Zuzkou Pokornou jh. – foto Rejka Balcarová

Muzikou ukončil večer vítěz minulého ročníku Notování, tedy plzeňská Alternativa. A jak jinak, než skvěle. Udrželi bez problémů vynikající úroveň večera a publiku i soutěžícím zpříjemnili svojí produkcí čekání na vyhlášení výsledků. Můj soukromý tip na ocenění hodná hudební tělesa, a tím pádem na laureáty letošního ročníku soutěže, nakonec vyšel. I když rozdíly mezi jednotlivými formacemi byly opravdu nepatrné. No, a jak to všechno dopadlo? To si prosím přečtěte v jiné rubrice webu Notování.

Howgh Balík