(22. 12. 2017)

Inu, jsou „jisté jistoty“. Přišla mi totiž před čtvrtým soutěžním večerem 15. ročníku Notování 2017 – 2018 od Bubliny, jako obvykle, „sada e-mailů“, obsahující přihlašovadla a seznam skladeb od jednotlivých účastníků. A tak jsem si uvědomil, že už se zase blíží první čtvrtek v měsíci a s ním „notovací soutěž“. Tak holt vzhůru k počítači a připravit se na čtvrteční večer. Ono to totiž úplně bez přípravy nejde během koncertu dost dobře stíhat. Snažit se psát reportáž, a zároveň soustředěně sledovat jednotlivá vystoupení je dost schizofrenie. No, a pak vzhůru ve čtvrtek do Music City Pointu.

Pavel Khon, foto Renata Králová

Pavel Kohn z Ostravy o sobě na webu napsal, že: „Po vyprodání CD Touha žít udělal reedici a vyrazil za svým publikem. Již v prvním pololetí se mu, jak říká, podařilo odehrát více než 20 menších i větších vystoupení (což je více, než jindy za celý rok).“ Dnes zahájil skladbou Obálková. Je to milý popis zážitků a dojmů z letního dětského tábora. Při druhé písni Svítá, myslím, že Pavlovi lehce přestala ladit kytara. Škoda. S kolegou Vildou Roubíčkem pak předvedli estrádní komickou vložku inscenováním rozhovoru dvou židů situovanou do nápravného zařízení, zřejmě s ostrahou, s mazaným využitím příjmení protagonistů a stesků nad tím, proč jsou tam, kde jsou. Pavel často vyjadřuje svoje názory prostřednictvím písní, např. jako dnes protestsongem Až úsvit zazáří. Ostatně, já taky nemám vůbec rád teroristy. Považuju je za zfanatizované, zbabělé, zákeřné skety bez soudnosti. Ostatně, absence používání vlastního mozku a empatie obecně platí pro jakékoliv fanatiky. Finišoval skladbou Sklenice vodky. Zase solidní. Zdá se mi už dlouho, že zraje a sledovat jej je mi čím dál milejší, zábavnější a zajímavější.

McBerds, foto Jirka Esser

McBerds (Barbora Plachá – zpěv, flétny, tin whistle, akordeon; Honza Kopf –   zpěv, kytary; Libor Heřman – kontrabas, baskytara) jsou z Budějc, což je podle mě i místních správný název města České Budějovice. Vyštudovaní muzikanti Bára a Honza v roce 2013 objevili busking. Jako „hudebníky znavené koncertními fraky“ je zlákala radost z pouličního hraní. Chtěli zkusit, jaké je to vyrazit s „kůží na trh“ a získat bezprostřední zpětnou vazbu od pouličního publika. Na ulici tak postupně vznikal repertoár. Přirozeně, prolínáním stylů a žánrů, které je baví. K duu se v roce 2015 přidal kontrabasista Libor. Nyní je McBerds trio charakteristické prolínáním středoevropského folkloru, irské muziky, gypsy music a jazzu. Stále rádi hrají pouličně i na koncertních scénách. Posuzovat jejich vskutku profesionální úroveň hry mi, jako hudebním vzděláním prakticky nedotčenému laikovi, nepřipadá patřičné. Jsou výborní. Tak jsem se soustředil na subjektivní dojem z jejich vystoupení. Obsahově, stylově i pocitově vyvážené, prostě vynikající. Všechny předvedené skladby Ej Bože, Groove A, Slunéčko sa níží, Zálinský mě oslovily. Dnes se už stává zvykem, že jsou muzikanti klasicky hudebně vzdělaní. To není nikdy na škodu, umět řádně řemeslo. Další profesionální výkon v Notování. Skvělé.

Vilém Roubíček & Phistones, foto Renata Králová

Vilém Roubíček & Phistones z Prahy anoncoval „složení kapely v notovacím přihlašovadle“ následovně. Cituji do slova a do písmene známým systémem pomocí kláves Ctrl C – Ctrl V: „baskytara – Nevim :-); el. kytara – Nevim :-*; bicí Sakra, nevim 😛 (kdyžtak dám vědět včas dopředu) :-D“, konec citátu. Netušil jsem, co je pro Vildu sdělit jména muzikantů včas, ale doufal jsem, že se je dozvím, než dopíšu svoji reportáž. Vilda splnil, co inzeroval. Účinkující, tedy Phistones, představil opravdu všechny, neboť své vystoupení odehrál sám. Napsal taky, že letos hrál po různých festivalech, open mic večerech a s různými kapelami nebo v náhodných uskupeních přes 40 koncertů. Letošní rok tak byl podle jeho názoru plný a velmi kreativní. Písničky, styl a pojetí písniček se mu postupně měnilo pod rukama a napsal několik nových písní. Zahájil Jitřenkou, ve které střídal češtinu s angličtinou. Pokračoval písní Svět dlaní. Následovala další společná scénka s Pavlem Kohnem, postavená na vtipu o finanční kontrole v hypotetické židovské firmě. Ten fór sice znám už léta, ale bylo to zase zpestření. Balerínky byly zase dvojjazyčné, tedy italsko-české. Pohoda. Finálová Aperitiv ukončila jeho příjemné hraní. Sice byla skladba místy i docela na smutnou notu, ale celkově vyzněla mile a pohodově. Inu Vilda zase nezklamal.

Lážo plážo, foto Jirka Esser

Lážo Plážo z Lysé nad Labem (Lada Zumrová – flétna, „rytmika“, zpěv; Klára Melčáková – zpěv, kytara, ukulele; Tomáš Vydra – bicí a perkuse, kytara, zpěv; Tomáš Březina – kytara, flétna, zpěv; Jan Bárta – kytara zpěv; Petr Křišťál –  baskytara). I když já osobně pod pojmem „rytmika“ vidím spíš prvorepublikový druh dámské gymnastiky na muziku, než hru na perkuse. Sestava je podle sdělení kapely „díkybohu“ nezměněna. Lada dnes sice nebyla, ale členem kapely stále je 🙂 … O Kláře Melčákové, majitelce lahodného velmi příjemně zabarveného altu jsem vloni napsal: „Mladá, ale velmi šikovná“. A taky jsem psal, že mládí ani stáří není zásluha, jen mládí má ale šanci se v budoucnosti dál rozvíjet. Inu, Klára to myslím dělá. Tomáš Vydra zůstává i na dále potěchou mé duše bicisty. A vůbec všichni členové souboru působí pohodovým dojmem. Úvodní skladba Pápěří byla, jak říkám, hraná v pohodě a s nadhledem. Eskymák je nostalgickým podumáním „posledního Eskymáka v polabské nížině“. Zas pohoda. Lehce přitvrdili v písni Není to poprvý. Folk rock je podle mého názoru jejich parketa. Moc pěkně to šlapalo a čišela z toho energie a Klára se taky pěkně opřela do zpěvu. Potěšili mně. Závěrečné podzimní balada Autumn leaves byla z úplně jiného sudu, ale taky měla atmosféru. A muzika je přece o pocitech, dojmech a o atmosféře. Umí. 

Ondra Fixmer, foto Renata Králová

Ondra Fixmer přijel ze Stříbrné Skalice a „prásknul na sebe“, že kytaru vzal do ruky někdy v roce 1991. Hrál a zpíval u ohňů, posléze po hospodách. Z jeho pohledu nejlepší škola pro muzikanta, v jakémkoliv stylu. Vždycky se prý pohyboval ve folku a rocku. Hrál a zpíval v kapelách, které byly jak rockové, tak folkové. Muzikou, která ho ovlivňuje, je také blues a jazz. V roce 2015 mu pár kamarádů vnuklo nápad, proč nezačít zpívat a hrát jen s kytarou“. A tak to zkusil. Úvodní Svátek, i následující ČloVěkem, byly podle mě „standardním písničkářským projevem“. Ani Výlet nevybočil z nastaveného rámce. Je to k poslouchání, ale nijak zvlášť mě to nezaujalo. Píseň Mezi náma, která v nastaveném stylu uzavírala Ondrovo vystoupení, ale místy ve zpěvu lehce neladila. Neurazil ani nepřesvědčil.

Větrno, foto Jirka Esser

Liberecké Větrno (Petr Peuker – kytara, zpěv; David Vaniš – kytara, zpěv; Zuzka Pořízová Peukrtová – zpěv;  Zuzka Rašínová – housle, zpěv; Standa Syřiště –  kontrabas; Adam Lešák – foukací harmonika, zpěv) je původně  trampská skupina založená 28. října 1985 Jarmilou Káčou a Pavlem Déčkem Vinklátovými. Během následujících let jí prošlo několik hudebníků. Nejstabilnější formace existovala v letech 1987–90, kdy ve Větrnu hráli kytarista Pavel Déčko Vinklát, houslista a flétnista Zdeněk Glaser, zpěvačka Zuzana Agnes a kytarista Petr Trhánek Peukerovi. Stavěli, pokud vím, vždycky na vlastních písničkách, zvonivých kytarách a příjemném trojhlasu. Znovu se setkali až v listopadu 2014 a začali opět zkoušet…  Po roce se sestava skupiny Větrno konečně stabilizovala ve složení: Petr Peuker (kytara), který propouští do minulosti přezdívku Trhánek a slyší na jména Mitig a Rásad, David Davídě Vaniš (kytara), zpěvačka Zuzana Agnes Pořízová-Peukerová, Zuzana Rašínová s houslemi, Adam Lešák s foukacími harmonikami a konečně Standa Syřiště s kontrabasem. Repertoár skupiny tvoří především písničky kapelníka Petra Peukera. Chtějí, jak říkají, hlavně hrát a skrz písně předávat lidem pohodu a užívat si krásný chvíle. I když jsem je naposled slyšel na živo před řadou let, zdá se mi, že to bylo vlastně včera a jsou „pořád mě velmi milá řácká trampírna“. Až básnivé texty „s náladou i s myšlenkou“, ať už Ztracený kout, Než půjdeme spát, Listopad, nebo Na vlnách patří do mé soukromé kategorie „studánka vody čiré“. Mňam. To jsem si zase pochutnal.

Pranic, foto Jirka Esser

Hostem večera byla skupina Pranic původně z Turnova, ale dnes z hlavně Prahy, Kladna a taky z Turnova. Je úspěšnou účastnicí III. a IV. ročníku, ze kterých se Radě Notování nějak poněkud nedostává archivní dokumentace… Z původní sestavy zbyl pouze kapelník a autor písní Ondřej Halama, ale v současné podobě potkáme i baskytaristu Petra Babce z dua Hořký kafe, které se rovněž zúčastnilo IV. ročníku Notování 2006/2007. Ondřej Halama je evangelický duchovní a pedagog, písničkář a autor většiny písní v repertoáru skupiny. Píše písně od 80. let, mimo jiné byl zakládajícím členem skupiny Lidl&Velik. Spolu s Františkem a Alenou hráli a vystupovali již v devadesátých letech, převážně v evangelickém prostředí.  Míťa Meier už v sedmdesátých letech hrál s folkovou skupinou Bohdana Mikoláška. Pak odjel na dlouhou dobu za hranice a věnoval se úplně jiným věcem. Po nedávném návratu a setkání s přáteli se nechal Ondřejem pozvat k hudební spolupráci. Jeho flétna a dechový kontroler (EVI) daly zvuku kapely nový rozměr. Petr Babec se k Pranic připojil na jaře 2014. Hraje na kontrabas a elektrický kontrabas. Zároveň hude na bezpražcovou baskytaru v duu Hořký kafe. Začínal jako kytarista ve skupině Zlom, kde nastoupil po Honzovi Žambochovi. Byl zakládajícím členem kapely Šantré. Oto Havle se k Pranic připojil na začátku roku 2017. Hraje na akordeon. Tolik k povinnosti „reportážně informační“. No, a teď k jejich koncertu. Radost poslouchat. Nutno opět podotknout, že hosté jsou už standardně skvělým zakončením „notovacích“ večerů v Music City. Ani dnes tato tradice nebyla porušena. Vynikající tečka večera. Howgh Balík