(14. 9. 2016)
Léto podle kalendáře oficiálně skončilo, i když to počasí nerespektuje a slunce pálí a pálí. I tak nám začal nám další ročník Notování.
Skupina Za Sluncem, foto Rejka Balcarová.
Úvod obstarala parta Za Sluncem (Lukáš Tesák Marešovský – kytara, zpěv; Hanka Bourková – zpěv, cajon, kytara; Martin Pisty Pistulka – baskytara, zpěv), s kontaktní adresou Nebílovský Borek Štěnovice, ačkoliv o sobě přihlášce tvrdí že: „Jsou folková pohodová skupina z Tábora, která hraje od roku 2004. Od té doby prodělala skupina několik významných změn a prošlo si skupinou několik muzikantů. Celý rok 2009 fungovali jako duo ve složení Hanka Bourková a Lukáš Marešovský. Na začátku roku 2010 se přidal Martin Pistulka.“ Štěnovice jsou, pokud vím, od Tábora kus cesty. V průběhu své produkce to však vyjasnili. Jsou z Plzně, Tábora i z Prahy. Píseň Pod kůží začala trochu rozpačitě. Tréma? Hanka pravou rukou zpočátku cajón jenom lechtala prsty, než se rozjela. Pěvecky kapela stojí evidentně na ní. Má příjemný čistý hlas, ale společné vokály nevyzněly, protože pánská část souboru nebyla moc slyšet. Nevím, zda kvůli nastavení zvuku, nebo kvůli plachosti pěvců. Druhá skladba, Osud, už byla OK, včetně vokálů. Zřejmě opravdu počáteční rozpaky. Čím déle je poslouchám, tím víc mi to lahodí. Čekání a Tajnosti už byly pro moje ucho příjemné. Dobré, dost dobré.
Václav Smolka, foto Rejka Balcarová.
Václav Smolka z Prahy Liboce o sobě uvedl: „Hraju od třinácti let, protože mě nic chytřejšího nenapadlo.“ Zahájil poetickou skladbou Jabloň. Pak zapěl Veselou číču, což je vlastně mile oslavná óda na jeho ženu Blanku. Neexhibuje a neplýtvá výrazovými prostředky. Zvládnutý zpěv, hra na kytaru i hvízdané partie písní. Zdánlivě úsporným projevem ale dokáže zaujmout. Melodií i textem. Příjemné. Měsíc potvrdil dobrý dojem. Venca Molín, závěrečný „řácky bluesový kus“ byl prezentován jako autobiografie. Stará pravda praví, že podle blues se pozná muzikant. No, a Václav muzikant bezesporu je. Paráda. To nám ten ročník začíná s dosti vysoko nastavenou laťkou.
Jindřich Černohorský se skupinou, foto Rejka Balcarová.
Jindřich Černohorský se skupinou (Petr Mlích – basové kytary a zpěv; Robert Prokopec – bicí, percuse, zpěv; Jindřich Černohorský – kytary a zpěv; Štěpán Plicka – klávesy) podle přihlášky z Vysokého Újezda nad Dědinou, Českého Meziříčí. Což je mezi Opočnem, Hradcem Králové a Třebechovicemi pod Orebem, ale jak už je to dnes zvykem, jsou z různých konců Čech. V přihlašovadle napsali, že: „Spolu hrají 3 roky. Impulsem bylo rozhodnutí Jindry Černohorského věnovat se výhradně své vlastní tvorbě. Zúčastňují se poměrně úspěšně soutěží, např. Porty, a snaží se co nejvíce koncertovat.“ Zahájili písní Ex post, neboli Po té, která zrekapitulovala názory a životní postoje autora. Za mně s ním nelze než souhlasit. Stíny mi melodickými a harmonickými postupy připomínaly předchozí skladbu. Třetí, Léto, opěvující zmíněné roční období, byla rytmicky jiná. Závěrečná Vzpomínky jen potvrdila můj dojem, že je to solidně a poctivě zahrané. Leč. Neurazili, ale ani mě nějak významně nezaujali. Možná to bylo výběrem předvedeného. Celý večer bych je ale v tomhle stylu asi poslouchat nemohl.
Pastor & Peths, foto Rejka Balcarová
Pastor & Peths z Plzně (František Pastor – kytara, zpěv; Albína Pethsová – dobro, zpěv) v „přihlašovadle“ napsali že: „Hrají pro hraní samotné a žádné vyšší cíle nemají. Prošli několika hudebními uskupeními a stále hledají možnosti tvůrčího vyjádření. Jsou členy plzeňské bg-folkové skupiny Frýda & comp., která v Notování soutěžila ve čtvrtém až šestém ročníku, v šestém jako finalisté na 3. až 4. místě. Tentokrát soutěží jako duo, protože jim doma vznikají písničky, které se do repertoáru Frýdy nevejdou a oni je nechtějí nechat zapadnout. Komornější sestava jim tak nabízí vyšší míru svobody a větší prostor pro možný dřímající potenciál. Společně hrají od léta 2016.“ Zahájili Příběhy z prázdnin. Od prvního tónu je evidentní, že jsou to zkušení vyzrálí muzikanti. Nechce se mi ani psát. Jen bych poslouchal. Následující Peří bylo také velmi příjemné. Orchestrálka Mezi námi postavená na bluegrassové vyhrávce, ve které se dobro proplétalo harmonicky s kytarou, jenom podtrhla dobrý dojem. Někteří z BG muzikantů by se mohli přiučit jak tenhle styl aranžovat. Finálová Nad modří se linula zase v téměř BG duchu. Je to určitě i díky nástrojovému obsazení. Hlasy artikulující, sfrázované, čistě intonující a „pasující k sobě“. Nástroje ovládané s nadhledem, výraz, aranže, řazení skladeb. Pohoda. Jejich vystoupení si budu určitě pamatovat. No, nicméně shrnu to subjektivním tvrzením: „Jo.“
Martin Miki Zábranský, foto Rejka Balcarová.
Martin Miki Zábranský z Nového Jičína hraje podle svého vyjádření na kytaru od 14ti let vlastní tvorbu a hraje, protože muziku, a folk zvláště, prostě miluje a taky chce přispět svojí trochou do mlýna a účinkování na veřejnosti se věnuje posledních pět let. Tam v horách nezačala intonačně úplně dobře. Bohužel tak i pokračovala. Sorry. Skladbu Renatě věnoval své ženě. To už je dnes druhý písničkář, který opěvuje svou vyvolenou. Nepřekonal ale dojem z první skladby. V následující písni Veranda se zřejmě konečně rozezpíval a falše tak mírně ubylo. Notování jeho produkci zároveň i dnešní večer uzavřelo. Je dobře, že se snaží hrát, ale …
T´n´T´, foto Rejka Balcarová.
T´n´T´ z Prahy (Tereza Bečičková – zpěv, percuse; Tomáš Ludvíček. kytara, mandolína, zpěv) na svém webu píší: „Síla dynamitu či trinitrotoluenu a pak zase zklidnění jarního vánku. Takovými výrazovými prostředky nešetří dvojice zpěváků, která spolu již od léta 2003 vytváří odvážnou hudební směs. Tu zpestřuje výjimečný způsob, jakým se dokážou spájet a ladit hlasy obou umělců. Jejich hudba sahá ke kořenům blues, gospelu, rock’n’rollu, country a bluegrassu. Avšak nebojí se využít dramatických prvků šansonu nebo tradičních postupů folkových písničkářů. V nejryzejší podobě doprovází jejich hlasy akustická kytara či mandolína, ale i bez ní dokážou rozeznít srdce svých posluchačů a nechat je unášet řekou tónů jejich hudby.“ Spustili Good Old a Capella a bylo to opravdu bez nástrojů. He‘s Blessing Me pokračovalo na gospelově spirituálovou notu. Další vyzrálí hudebníci. Tereza ve mně budila dojem, že v tak malém prostoru, jako je sálek Music City, vůbec nepotřebuje mikrofon. V pohodě by to myslím utáhla bez ozvučení. Profesionální výkon, leč na můj vkus o něco expresivnější projev, než mi chutná. Operator, opět provedený a capella – dtto co před tím. Take me to the Water jenom podtrhla dojem. Nějakou dobu jsem je neslyšel a potvrdili, že umí. Spíše si je ale dovedu představit např. v kostele.
Sekvoj, foto Rejka Balcarová.
Hostující spoluzakladatelka Notování, skupina Sekvoj, je pro mě jistotou. Pánové svým vystoupením večer důstojně a výborně uzavřeli.
Howgh Balík
