Druhý Kocour
(2. 10. 09)
Čtvrtek 1. října znamenal druhé základní kolo Notování 2009/10. Zároveň byl odpovědí na několik základních otázek: kolik lidí si najde cestu do nového příbytku soutěže, jak se podaří uvést do života připomínky z prvního večera, tedy zda bude v Kocouru takové horko jako posledně, zda přestanou debaty diváků ve foyer, kteří nevidí za roh a tedy mluví do vystoupení kapelám atd. Nutno říci, že druhý večer v tomto směru znamenal docela slušný krok kupředu. Horko nebylo (osvětlovači ubrali na intenzitě reflektorů), diváci poslouchali i ve foyer (osvědčili gramotnost, protože vzali na vědomí Cimburovy plakátky o tom, že „Hluk škodí muzice!“), zkrátka byl to příjemný večer a perlily nejen vystupující kapely, ale i tradiční moderátoři Bublina s Belmondem.
Šestice soutěžících tentokrát byla skoro celá z Prahy. Jediná přespolní – berounská písničkářka Romana Sulčíková – soutěž zahajovala. Usedla na podium s harmonikou na klíně a upozornila posluchače, že úvodní Zlatá brána nemá nic společného s písničkou, kterou všichni známe již od školky. To bylo ostatně jasné při znělém altu zpěvačky hned. Při druhé skladbě s názvem První chvála zadoufala, že ji pochopí i nevěřící, ale i tak její vystoupení ze všeho nejvíc připomínalo zpěvy diváků při čekání na papeže ať už v Brně nebo ve Staré Boleslavi. A závěrečný Vozíček neboli spirituál Swing low, sweet chariot jen potvrdil, že zpěvačka, která má krásný alt, by se neměla pouštět do přílišných výšek.
U druhé kapely nechal Belmondo diváky hádat, co znamená název Mangabej, a poučil diváky o tom, že mangabej rudý nebo také obecný je střední opice z rodu kočkodanovitých a žije ve skupinách zhruba po třiceti. To muzikantů bylo jen pět, ale muziky udělali hodně a hned první písničkou připomněli jednoho známého českého básníka, protože Jaro otextoval Jiří Žáček.
Luky Lukáč už patří k ostříleným účastníkům Notování, třebaže tentokrát byl na podiu sám. Zpíval v rodné slovenštině, až na závěrečnou písničku Rozpaky či smiech, kdy původní česko-slovenský dialog se Sašou Lužkovou musel zvládnout sám a zpíval tedy kus slovensky, kus česky.
Kam´dem nakonec byli jen duo, ale upozornili hned na začátku diváky, že když dostanou dost hlasů, uslyší je příště aspoň v pěti. To by nevadilo, horší bylo, že zpěvák a kytarista zpíval „svitá“ místo „svítá“ jako kdyby byl přinejmenším z Ostravy nebo tam odněkud. Ale měli zajímavý repertoár, od úvodní Klušembuší přes Seilu, inspirovanou biblickou Knihou Soudců až k závěrečné písni Alija, postavené na base, která ovšem chyběla, a tak kytarista držel basovou linku svým nástrojem.
Belmondova dramaturgie přivedla na závěr večera dva soutěžící, kteří to pak vyhráli na celé čáře jak u diváků, tak u porotující Rady Notování. Pepík Pithart sice pronesl úvodem několik truchlivých slov, že to bude zřejmě jeho derniéra, ale pak pobavil všechny tak, že se sál řehtal a tleskal ještě než zazněl Pepíkův poslední akord. Zazpíval nejen suverénně nejkratší písničku celého večera – Dobrého kamaráda – ale rozesmál i verši typu „ šetřit budeš do sta, než se k těm dívkám dostaneš“ a jen potvrdil, že tenhle večer byl zejména textařsky vydařený.
A přišel závěrečný Fajnbeat, kapela, o jejímž názvu Belmondo prozradil, že vznikl proto, že jsou hlasitější než folk, zato něžnější a tišší než beat – zkrátka fajn beat. Hráli zase v trochu pozměněné sestavě, bylo jich pět, protože víc by se jich kolem Jana Jelínka s kytarou na podium ani nevešlo a hráli tak, že bylo téměř okamžitě jasné, jak to dopadne.
Hosty večera byli Načas, těšili diváky, zatímco Rada se radila a počítala divácké hlasy, a pak téměř prorocky zařadili do závěru rokenrol, takže Go, Johny, Go! znělo chvíli před tím, než moderátoři oznámili, že Rada se tentokrát zase shodla s diváky a na prvních dvou místech umístila Fajnbeat a Pepíka Pitharta. Potlesk provázel vyhlášení šesté Romany Sulčíkové z Berouna, pátého Kam’demu, čtvrtého Luky Lukáče, třetího Mangabeje, druhého Pepíka Pitarta a vítězného Fajnbeatu, který přidal tři písničky jako kolo vítězů.
Sejdeme se zase 5. listopadu a to už bude třetí základní kolo.
Čtvrtek 1. října znamenal druhé základní kolo Notování 2009/10. Zároveň byl odpovědí na několik základních otázek: kolik lidí si najde cestu do nového příbytku soutěže, jak se podaří uvést do života připomínky z prvního večera, tedy zda bude v Kocouru takové horko jako posledně, zda přestanou debaty diváků ve foyer, kteří nevidí za roh a tedy mluví do vystoupení kapelám atd. Nutno říci, že druhý večer v tomto směru znamenal docela slušný krok kupředu. Horko nebylo (osvětlovači ubrali na intenzitě reflektorů), diváci poslouchali i ve foyer (osvědčili gramotnost, protože vzali na vědomí Cimburovy plakátky o tom, že „Hluk škodí muzice!“), zkrátka byl to příjemný večer a perlily nejen vystupující kapely, ale i tradiční moderátoři Bublina s Belmondem.
Šestice soutěžících tentokrát byla skoro celá z Prahy. Jediná přespolní – berounská písničkářka Romana Sulčíková – soutěž zahajovala. Usedla na podium s harmonikou na klíně a upozornila posluchače, že úvodní Zlatá brána nemá nic společného s písničkou, kterou všichni známe již od školky. To bylo ostatně jasné při znělém altu zpěvačky hned. Při druhé skladbě s názvem První chvála zadoufala, že ji pochopí i nevěřící, ale i tak její vystoupení ze všeho nejvíc připomínalo zpěvy diváků při čekání na papeže ať už v Brně nebo ve Staré Boleslavi. A závěrečný Vozíček neboli spirituál Swing low, sweet chariot jen potvrdil, že zpěvačka, která má krásný alt, by se neměla pouštět do přílišných výšek.
U druhé kapely nechal Belmondo diváky hádat, co znamená název Mangabej, a poučil diváky o tom, že mangabej rudý nebo také obecný je střední opice z rodu kočkodanovitých a žije ve skupinách zhruba po třiceti. To muzikantů bylo jen pět, ale muziky udělali hodně a hned první písničkou připomněli jednoho známého českého básníka, protože Jaro otextoval Jiří Žáček.
Luky Lukáč už patří k ostříleným účastníkům Notování, třebaže tentokrát byl na podiu sám. Zpíval v rodné slovenštině, až na závěrečnou písničku Rozpaky či smiech, kdy původní česko-slovenský dialog se Sašou Lužkovou musel zvládnout sám a zpíval tedy kus slovensky, kus česky.
Kam´dem nakonec byli jen duo, ale upozornili hned na začátku diváky, že když dostanou dost hlasů, uslyší je příště aspoň v pěti. To by nevadilo, horší bylo, že zpěvák a kytarista zpíval „svitá“ místo „svítá“ jako kdyby byl přinejmenším z Ostravy nebo tam odněkud. Ale měli zajímavý repertoár, od úvodní Klušembuší přes Seilu, inspirovanou biblickou Knihou Soudců až k závěrečné písni Alija, postavené na base, která ovšem chyběla, a tak kytarista držel basovou linku svým nástrojem.
Belmondova dramaturgie přivedla na závěr večera dva soutěžící, kteří to pak vyhráli na celé čáře jak u diváků, tak u porotující Rady Notování. Pepík Pithart sice pronesl úvodem několik truchlivých slov, že to bude zřejmě jeho derniéra, ale pak pobavil všechny tak, že se sál řehtal a tleskal ještě než zazněl Pepíkův poslední akord. Zazpíval nejen suverénně nejkratší písničku celého večera – Dobrého kamaráda – ale rozesmál i verši typu „ šetřit budeš do sta, než se k těm dívkám dostaneš“ a jen potvrdil, že tenhle večer byl zejména textařsky vydařený.
A přišel závěrečný Fajnbeat, kapela, o jejímž názvu Belmondo prozradil, že vznikl proto, že jsou hlasitější než folk, zato něžnější a tišší než beat – zkrátka fajn beat. Hráli zase v trochu pozměněné sestavě, bylo jich pět, protože víc by se jich kolem Jana Jelínka s kytarou na podium ani nevešlo a hráli tak, že bylo téměř okamžitě jasné, jak to dopadne.
Hosty večera byli Načas, těšili diváky, zatímco Rada se radila a počítala divácké hlasy, a pak téměř prorocky zařadili do závěru rokenrol, takže Go, Johny, Go! znělo chvíli před tím, než moderátoři oznámili, že Rada se tentokrát zase shodla s diváky a na prvních dvou místech umístila Fajnbeat a Pepíka Pitharta. Potlesk provázel vyhlášení šesté Romany Sulčíkové z Berouna, pátého Kam’demu, čtvrtého Luky Lukáče, třetího Mangabeje, druhého Pepíka Pitarta a vítězného Fajnbeatu, který přidal tři písničky jako kolo vítězů.
Sejdeme se zase 5. listopadu a to už bude třetí základní kolo.
Honza Dobiáš
