(17. 2. 2016)
Nastalo nám závěrečné základní kolo Notování ročníku 2015 – 2016. Jako už obvykle v tomhle ročníku ho předcházela řada různě závažných organizačních a jiných zmatků, resp. popletenin. Vše podle hesla “hlavně udržovat paniku a zachovat zmatek“. Jako vždy se je nakonec podařilo „organizačnímu spolku Notování“ vyřešit a tak jsme „odrazili od břehu“.
DUŠAN je tu JAKODOMA, civilním jménem Dušan Bitala, má rýmičku … To není výsměch, protože rýmička je pro normálního chlapa opravdu smrtelná nemoc. Moje žena to, vědouc co říká, říká o mně už dlouho.
Egan, foto Jirka Esser
Egan je z obce Veleň u Prahy. Píší o sobě: „V gaelštině jméno seskupení znamená malý plamen. V repertoáru mají, podle svého mínění, keltské balady a tradicionály, hrané velice netradiční formou. Vychází z kořenů keltské harmonie, avšak svérázným způsobem je prezentují publiku s českými texty a aranžemi, ve kterých je patrný otisk všech zúčastněných v tomto uskupení., a že ač jsou „okrajová muzika“, můžou v každém z nás rozeznít pozitivní vibrace genů našich dávných prapředků, keltských Bójů. Ne nadarmo se Česku ve světě říká Bohemia. Což volně přeloženo latinsky znamená Boiohaemum neboli – domov Bójů. Představte si, že Vám přišli zahrát Bójové.“ První od nich zazněl tradicionál SLUNÍČKO (Galway Bay). Moc pěkná věc, leč percusse Laďky Budilové bohužel občas „nebyly úplně přesně tam kde měly znít“, zvlášť to bylo patrné, když měly hrát „jenom kila“. Vokály taky bohužel trochu kulhaly. Akordeon Heleny Cyrnerové však velmi dobře podporoval skvělou flétnu Romany Davidové, která navíc mazaně a velmi přesně „dávala kila dupáním na prkna pódia“. V následujícím tradicionálu MARIE (Lilli of The west) se soubor uklidnil a dostával se pomalu „do pohody“. Začalo to šlapat. DĚTSTVÍ (na motivy písně od Irish Dew) pak bylo pěkné poetické posloucháníčko. Romana fakt umí. No, a kapelník Jarda Budil je chlap, poctivě se snažící dělat muziku, na nic si nehraje, nemachruje a je s ním skoro vždycky sranda. Ne legrace. Sranda. Překvapil mě jen tím, že má ještě po těch létech hraní trému, jak sám pravil. Poslední, tradicionál PORT COUNTY BAY (Shamrock shore) byl už „docela prima kelťárna“ a potěšil mě, i když taky trochu kulhal rytmus i vícehlasý vokál. Až se to „řádně ohraje a usadí se to, mohlo by to být“. „Materiál“ na výbornou kapelu mají. Chce to jen hrát a hrát.
Martin Hejnák, foto Míša Bechyňová
Martin Hejnák je první dnešní a podle mě velmi osobitý „hudební posel z Kladna a přilehlého regionu“. Na svých stránkách mimo jiné píše: „Pokud byste někdy měli pocit, že zpívám tatarsky nebo maďarsky, tak tady je možné to ověřit. Jako čtení poezie (bez hudby) to samozřejmě absolutně NEDOPORUČUJU. Veřejně nedůležitá zákulisní informace zní – Moje připravované sedmé studiové album je dlouhodobě zamraženo a vyjde zcela neznámo kdy. – Věnuju se i nadále domácímu experimentu hlukových koláží, koncertování, vzácněji organizování a facebookového projektu Písničkářská videoliga. Myslím, že je důležité se stále něčemu věnovat a neupadnout do letargie.“ Martin určitě není tuctový zjev mezi písničkáři. Je svůj a prezentuje svojí tvorbou a produkcí méně obvyklou odnož folkového písničkaření. S léty hraní udržuje svůj specifický styl a standard. Písně Malý příběh o tobě, Pohled k lucernám a Stížnost jsou z jeho dílny. Na textu skladby Tato láska snad hořet nemusí se podílel Martin Rous.
Trapas 160204, foto Jirka Esser
Trapas – Hořovice (Martin Boukal kytara; Míša Bernatová zpěv; Michal Bernat kytara, zpěv; Vašek Kenny Nekolný perkuse, zpěv; Libor Tauš baskytara, zpěv). Napsali, že jsou folková kapela z Hořovicka, hrající vlastní písničky s několika přestávkami již 20 let. „Po té poslední 12tileté se nám poštěstilo v roce 2015 vyhrát Portu v Řevnicích. V diskografii mají pouze jedno čtyřpísničkové demo s názvem Sluneční kouty, což by rádi změnili a někdy v létě 2016 mu chtějí nadělit již plnokrevného brášku s novými písničkami. Doufají, že to stihnou.“ Není pravda, jak píší, že se jim „poštěstilo“ dostat interpretační Portu. Plně si ji zasloužili. Mě se loni v červnu v Řevnicích líbili moc. V prvních Jahodách sice lehce ujel „unisono vokál“, ale jinak to mělo šťávu a znělo to moc pěkně. Není totiž vůbec lehčí zazpívat dokonale „unisono vokál“, než „navrstvit hlasy do ákordu“. Ba naopak. Následující Rendez-vous pod lucernou už bylo naprosto v pohodě. Stratosféra i finálová Smím prosit, zazněly v pohodě a s nadhledem. Solidní poctivý muzikantský výkon. Skladby jsou vesměs postavené na Míšině sólovém zpěvu, výborné jsou percusse, a vůbec všichni ostatní hráči podali kvalitní výkon. Není moc co komentovat. Mňam.
Karel Pazderka band, foto Rejka Balcarová
Karel Pazderka band, (Mirek Urbánek kontrabas, zpěv; Michal Aulický bicí, cajón, zpěv; Pavel Burger akordeon, percusse; Karel Pazderka, kytary, foukací harmoniky, zpěv, Michal Koberstein elektrická kytara, zpěv) jsou další kladeňáci. Karla znám už docela dost let. Měl jsem možnost mu před drahným časem „chvíli přizvukovat na percusse“. Napsal o sobě a o stávající sestavě, že je fotograf a že má své debutové album „V báječném balení“, které natočil v duu s cajónem Michala Aulického. Křtiny CD pak byly v jazzovém klubu Na Kuklíku na Kladně za účasti Mikiho Ryvoly, Pepy Fouska a dalších hostů. Z hostujících muzikantů pak vznikl tenhle band.
Začali písní Cowboy, kterou sólově odzpíval, mimochodem jako obvykle charismaticky, Karel, a už od prvního taktu jim to „slušně šlapalo“. Následoval další Karlův sólový kousek Vzkaz od anděla, vokálně podporovaný Mirkem Urbánkem a Michalem Aulickým. Dost dobrý. Skladba Slon mi zněla lehce pouťově až cirkusově a náborově. Moc mi však chutnala. Šlusovku Jako tenkrát zazpíval její autor Michal Koberstein. Paráda.
Šoulet, foto Míša Bechyňová
Šoulet – Praha (Jan Devátý ukulele, zpěv; Tomáš Hradecký tuba; Martin Štich housle, zpěv; Jan Valeška bicí, zpěv; Adam Janoušek hoboj, zpěv; Martin Hájek fagot, zpěv; dřív měli i flétnu) Napsali o sobě, do přihlášky: „Kapela vznikla někdy v roce 2013. Začínala jako klezmerová formace, z které se v současnosti stává něco blíže nespecifikovatelného. Proč hrajeme? Nabízelo by se napsat, protože nás to baví. Ve skutečnosti je hlavní důvod ten, abychom byli při koncertech zasypáváni kusy dámského spodního prádla. Kromě výše zmíněného, bychom rádi na podzim vydali první CD a vrhli se tak do širšího hudebního povědomí, než v jakém se zrovna nacházíme.“ Chlapci, chlapci. S tím vaším „výše zmíněným přáním“ opatrně. Já ve svých počátcích hudebního snažení totiž jednou absolvoval „hraní na socialistické oslavě MDŽ na dívčím internátu“. Tam bylo bab. A spousta z nich by i stála za hřích. Jednotlivě asi určitě. Všichni muzikanti jsme však ve finále skončili hromadným sebezáchovným úprkem, a to okénkem na jediném pánském záchodě v budově. A nutné bylo navíc také zevnitř WC zatarasit dveře. Naštěstí vydržely. A fakt jsme si to neužívali, ani jsme se při tom moc nenasmáli. No, teď k Šouletu. Pánové svou produkci spustili spíše více jazzovatou, než klezmerovou písní Holka od naproti se spoustou synkop a vtipu. Jo, tohle můžu. Následující Entomofagie o konzumaci hmyzu pomyslnou laťku taky udržela velmi vysoko. Textem, nasazením, reprodukcí skladby i zvládnutou jevištní show. Člověče, nezlob se, bylo opravdu o oné známé deskové hře, ale nejen o ní. Kombinací jazzu a chvílemi i trochy rapu zněla svěže a neobvykle, ale taky se mi moc líbila. A to rap moc nemusím. Závěrečný Kamnář plynule a šťavnatě navázal na předchozí produkci. A opět se celé jeviště královsky bavilo po celou skladbu. No, a pochopitelně se proto bavilo i publikum. Pěkné. Moc pěkné.
Tomáš Berka a Jirka Micha, foto Rejka Balcarová
Pak nastala další s přehledem zvládnutá pořadatelsko – produkční improvizace na nečekaně vzniklou situaci. Hostem uzavírajícím večer nebylo anoncované duo Jana Balejová & Jirka Mucha, ale „jen“ Jirka. Nastala totiž „klasická výjimka, potvrzující pravidlo“. Rýmička evidentně může ve výjimečném případě vyřadit z provozu i ženu. Sólujícího Jirku pak uvedl místo chořícího Cimbury (pro změnu rýmička, ze které se nakonec vyklubal zápal plic jako řemen) „nestandardní hlasatel“, ale myslím, že vědoucně, vtipně a skvěle, Tomáš Berka. Jirka zahrál, zazpíval a průvodním slovem uvedl různorodou a „skoro i různožánrovou“ směs písniček. Jenže. Kdo umí, umí. Vůbec to nevypadalo jako improvizované vystoupení. Pak nastoupili s Tomášem Berkou na jeviště spolu. No, a když se potkají dva výborní muzikanti, nemůže z toho být nic jiného, než pohoda a paráda. A byla. Pak něco přidal i Tom sólově. Zase paráda. Finále večera „spáchané hostem, resp. hosty, bylo zase jako řemen“. Howg.
Bedlivě poslouchal a hámoť o posledním základním kole NOTOVÁNÍ 2015 – 2016 spáchal Petr Vohnout, zvaný Balík
