(21. 1. 2014)
Že toto kolo, otevírající nový kalendářní rok, proběhlo 9. ledna v pořádně zaplněném sále pražského Music City Clubu atd. nejspíš všichni víte a tak dám místo obvyklého trochu jiný úvod: Nejsem určitě zavilý regionální patriot, jenže začínám mít čím dál častěji alergické pupínky, když kdokoliv a kdekoliv jako kolovrátek omílá své moravanství, slezanství, jiho-, západo- či jiné -češství. Možná to bude proto, že jsem sice Pražák křtěný Vltavou, ale z polovice rodem „chachar ostravsky“, vyrostlý v Plzni a předky a příbuzenstvo mám doslova od Beskyd po Novohradské hory a od Krušných a Orlických hor, Krkonoš a přes Vysočinu po jižní Moravu. O kamarádech a známých ani nemluvě. Ty mám hnedle všude. Stejně jako jsou všude i lidi, které nemusím. Proto mě ani nenapadne rozlišovat někoho podle toho, kde žije. Navíc tvrdím, že v Praze je nás „rodilých“ cca tak 8 až 10%. Zbytek je náplava. Je to logický důsledek stavu a vývoje věcí v naší zemi. A proč tenhle úvod? Může za něj Andrej Czik z Hubertusu svým průvodním výrazně „moravanským“ slovem…
Hubertus, foto Jirka Esser
Skupina Hubertus z Uničova byla prvním náhradníkem startujícím v tomto ročníku. Nastoupila de facto za Růži v trní. Od r. 2001 byl Hubertus duo a od r. 2005 se z něj postupně vyklubala současná kapela… V Pověře jsem měl pocit „příliš mnoha slov do melodie“ a nebylo mi jasné, co chce básník sdělit. Melodie mi taky cosi připomínala… Bobr je podobně postavená písnička. Melodicky podobná, i stejná změna tempa a rytmu. Nebo se mi to zdá? Nezdá! Bohužel… Jiříkovská je jiná. Hurá. Jenže zase netuším, co chce básník sdělit, je tam moc silných a nosných témat propojených do nesouladného nesrozumitelna. Sorry… Hodová – Konečně si chlapi nehrají na umění s velkým U. Jupí!!! V jednoduchosti je síla. Text je srozumitelnej a jasnej a na nic si nehraje. Tahle mě potěšila!
Vladimír Šunda, foto Míša Bechyňová
Vladimíru Šundovi se nečekaně porozpadla původně přihlášená kapela Aulen Orfeus. A tak kapelník a autor repertoáru nastoupil do soutěže místo ní, jako sólista, náhradník-nenáhradník. Začal neotřelým kouskem A tak tu stojím – první sloka tzv. normálně a ta druhá pozpátku. Docela bomba! Připomíná to „maďarskou lidovou“. Výborně! V Orfeovi a drakovi, a nejen v něm, ukázal Vláďa velmi slušně zvládnutou kytaru. Zajímavej text, bavil jsem se… Děda je pěkné a upřímné vyznání plné úcty k „ouctyhodnému chlapovi“. A navíc k předkovi. Bezva! Není to dneska úplně běžný jev, potkávat takovéhle lidi. O to víc je třeba je ctít… A Kdyby mlži nemlžili? Pěkné. Autor tu předvedl, že „umí česky“. Moc pěkné. „Je to napadnutý,“ jak říkával už pan Werich: „Když to někoho napadne, je to napadnutý.“ Dobrý! Líbilo. Moc.
Josephine, foto Jirka Esser
Josephine, čili „Džouzefin“, je parta pojmenovaná po jedné babičce Pepičce z pražského Žižkaperku. Koho mi zpěvačka připomíná??? No jo, málem jsem, já sklerotik, Lucii Kaletovou z někdejší Minehavy nepoznal! Hned mi byla sice povědomá, ale je to přece jen nějaký čas, mívala dlouhé vlasy a taky hlas se jí usadil níž. Celkový dojem: solidní zpěvule se slušnou doprovodnou kapelou. Ta kapela opravdu nezní marně! Úvodní šanson Bílá kachna není ani dost málo nepříjemnej. A po něm bluesová Řeka. Na blues se pozná muzikant, praví klasické pravidlo. Trochu (až skoro dost) byl v téhle písni zpěv „imitací paní Olmerové“. Leč neurazilo mě to, je to blues. Sice ne úplně černý, ale blues. Nicméně píseň Vrán mě utvrdila v tom, že je mému naturelu milejší, když Lucka zpívá, jak jí zobák narost. Víc jí věřím. A navíc, i druhej hlas se nesměle našel. Trochu „marsyasovskou image“ ta píseň měla, leč líbila se mi! A na závěr byl Strom. Slušnej folkrock, fakt dost slušnej. Mělo to šťávu!
Choroši, foto Jirka Esser
Choroši, tedy Petr Ovsenák, Aleš Rogalewicz s kytarami a s basovou akustickou kytarou Tomáš Machalík, řečený Dough. Jupí, studánka vody čiré! Trio působící taky jako tři samostatní písničkáři. Podle vlastního vyjádření dva praktikující trampíři a jeden tramp teoretik. Trampírna par excelence. Potěšili mně. Moc. Začali Výhybkářem a začali skvěle. Stejně jako v Lososí. Umí moc. Chytrá sranda. Takhle se dělá text. Jen houšť. Skvělé! I Etna potěšila. Jde jim to i navážno. Paráda! Vokály sice nebyly úplně košer (frázování), ale nápad, atmosféra, muzika a pohoda. Pátek odpoledne pak bylo decentním vyznáním a charakteristikou filozofie trampa praktika, chataře-chalupáře i trampa teoretika a workoholika – bez mudžahedínské či snobské nevraživosti a nabubřelosti, chytré srovnání pohledů na svět. Vynikající.
Anna D, foto Míša Bechyňová
Anna D. Těšil jsem se. Anička Drábková má pro mě totiž punc stálé kvality. Nepamatuju si, že by se někdy dostala do nezajímavé „šedé zóny“… Doprovod dvou baskytar v písni Úhel pohledu jako doprovod písničkářky, to nebývá. Aniččině elektrické přizvukoval akustickou baskytarou Petr Olejník. Teda, to jsem ještě neviděl a neslyšel! Fakt dvě basy. Má to ale neobvyklou atmosféru a „napnelismus“, když už jsem vzpomněl na pana Wericha. Nevyspalá, komornější a niternější než jindy, až na zamyšleno. Anička hraje na akustickou šestku a elektrickou baskytaru převzal Petr. I následující Trpaslík je nostalgický až do syrova. Konečnou byla Zastávka u naděje. Hmmm, tak dneska to bylo celé na vážno. Anička předvedla další ze svých muzikantských tváří, ale jako obvykle, solidní. Nebylo to pro mne od ní přesně „to ono“, ale určitě mě to neurazilo.
T´n´T, foto Míša Bechyňová
T´n´T , tedy Tereza Bečičková a Tomáš Ludvíček pro mě, podobně jako pro spoustu jiných posluchačů podobné muziky, taky nejsou už od léta 2003 novinkou. Tančící paprsky nejsou „až tak můj šálek kávy“. Na mě má Tereza až moc expresivní a trochu afektovaný projev… Nezaujal mně ani Listopad, ani s, u T´n´T hostujícím, Jirkou Šámalem a jeho ufoidním bubnem hang drumem. Připadá mi to celé moc umělé a nevěrohodné. Asi je to na mě až moc do afektu… Já vím a Faerská 2 mě taky nepřesvědčily. Není to falešně. Je to v tempu. Někoho to určitě zaujalo. Proti gustu žáden dišputát. Na mě ale bylo toto vystoupení příliš umělé a nevěrohodné… Sorry, já tomu nevěřím…
Jan Matěj Rak, foto Míša Bechyňová
Host večera Jan Matěj Rak. To je pro mé hladové posluchačské srdce a muzikantské uši jiná káva! Vybroušený kytarový projev, solidní zpěv, chytré průvodní slovo, skvělý repertoár. Toť přímo lahůdky a pokroutky pro posluchačstvo, servírované Matějem na závěr večerního menu v přehršlích i v dávkách s rozmyslem uměřených. Mňam. Howgh.
Petr Vohnout – Balík
