Hámoť o Notování – ročník XI., kolo 4.

(16. 12. 2013)

Poslední kolo Notování v tomto roce roztočil 5. prosince svatý Mikuláš. A navíc nám nadělil hromadu dárků v podobě hezkých a dobře zahraných písniček a taky nové elektronické zařízení: namísto papírové plachty s rozpisem písní zavěšené v sále, zářilo teď přímo na scéně stříbrné plátno a na něm seznam s tím, co se bude hrát. A bude tomu tak prý už navždycky. To třetí tisíciletí, kdy pomalu přestáváme ovládat psaní tužkou v ruce, se o svá práva hlásí! Muzikanti si to ale chválili, že prý je to skvělá nápověda co mají hrát. Možná to má podíl i na tom, jak zahráli.

Pražský folkový Rubinet začal písní Špatné období. Já tam slyšel flamengo, leč poněkud krotké na můj vkus. A bohužel dost ředěné historickou rytířskou baladou. Další baladu Angie poznamenal recitativ (přednes má taky formu a pravidla!). Dopis do daleka mě také nepřekotil. Závěrečné Chicagské blues nabídlo na začátku docela pěkný souzvuk kytary a houslí. Text mi nepřipadl úplně podle mého gusta, protože se dost křečovitě snaží o gangsterku, jenže „netopýři, co se nocí plíží“ mi k Al Caponově káře nějak nepasujou ani s „prázdným bárem kde zní blues“. Když to shrnu: nástroje docela zvládnuté, hlasy docela příjemně spasované. Muzikanti se občas sice tváří, jako by to vystoupení bylo spíš za trest, než pro radost, jinak celkem dobré. Materiálu spousta a práce s ním až až!

Karel Malcovský z Jirkova u Chomutova hraje podle spíkrů na kytaru už patnáct let, leč už jsem slyšel hrát líp lidi, kteří na ni nehrají zdaleka tak dlouho. V úvodní písni Sítě trošičku pajdal text: „struna není nalazená“… „Naladěná“ bych prosil – slovo nejen pravidlům odpovídající, ale i libozvučnější… Intonace občas není silnou stránkou tohoto písničkáře (Láska bez hranic). Zaslechl jsem od něj sice neotřelé verše (Tiché město), ale bohužel sem tam i něco, co už vymyslel někdo jiný. Finální Mohyla mě neurazila, ani příliš nezaujala. Melodie a harmonické postupy jsem vnímal jako čím dál tím skoro stejné…

Želkovický zbytek, hlásící se k obci Želkovice na Brdech, přehodil hudební převody o několik stupňů nahoru. Drajv, dynamika, skvělá Anička Drábková (jako obvykle), „jen“ tři lidi a muziky spousta. Okamžitě úroveň o pár pater výš. Tohle mi chutná. Moc. Sice v první písni As Far as I Can See zlobili škodliví trpaslíci a baskytara dost chraptěla. Jenže to vůbec nevadilo. Druhá, Ain‘t Seen Love Like That byla zas pochoutkou do uší i do duše, s atmosférou a vůbec mňam. Voodoo Kiss a Just Take My Heart, pro změnu opět paráda. Inu, když… když jsou na jevišti muzikanti a muzika má šťávu… Inu, je to paráda.

Druhý zástupce folku z Prahy, Flender & spol., se taky předvedl v plné parádě. Bluesovkou Vlak vůbec nezačal marně. Baskytara s kytarou vytloukají rytmus i podobné tóny. Leč má to šmrnc a pěkně to šlape. Dobrý blues. Věřím mu. Následující Zvony bych si s nimi vystřihnul na konga docela rád. Španělárna, i když „jenom“ od Pražáků. Pěkné a s velmi solidní baskytarou. Dej mi svou dlaň a Vánoční jen potvrdily, že tahle parta umí. Jsou dobří, dost dobří!

Pražandy, sestry Zuzka a Klára Vytiskovy, už pod jménem Quaoar na folkové scéně, i přes svoje mládí, leccos předvedly. V Sonetu to byl, jako jsem už dost dlouho od nich zvyklý, špičkový až profesionální muzikantský výkon, vokál i kytary. Atmosféra, dynamika, pěkně spáchané tajemno… V Tears in Heaven mě zaujal pokus o přesný český překlad, což je dost těžká disciplina, a přesto se docela povedl. V Mracích nad Petřínem zaznělo skvělé „klasické“ kytarové sólo, jak jsme u Klárky již zvyklí. Skvěle ho doprovodil obdobně nadstandardní doprovod Zuzčiny kytary hrané prsty. This Masquerade přeladilo atmosféru do skvělého jazzíčku… Co dodat, než že děvčata zrají jako velmi kvalitní víno a z kdysi vyjukaných dětí jsou muzikantky jako řemen?! V mé, téměř zcela lysé hlavě, se ozývá otázka: „Kam až tohle půjde???“

Plzeňská Alternativa. Inu ale! Hned první kousek, Měsíc, mi po pár akordech spontánně zježil srst. Nevím proč, ale zježil. Tihle muzikanti jsou už taky dost dlouho dost dobří! Pak jsem se sice trochu odježil, leč ne moc: v následujících Sandálech se mi občas zdálo, že vokál nebyl úplně košer. Nejspíš proto, že byla pro vícehlas zvolena dost těžká a neobvyklá harmonie, háklivá na naprosto přesně nasazený tón všech hlasů. Ale píseň Vteřina, ta byla zas na výbornou. No, a Muzikanta z Derry lze taky jen pochválit – a mimochodem, tohle by šlo hrát na bodhrán skoro úplně samo. Paráda.

Tenhle večer se vyvedl. Moc. No, a třešničkou na dortu, která 4. základní kolo Notování v roce 2013 završila, byl vynikající recitálek Verunky a Luboše Stráníkových se skvělým hostem, excelentní jazzovou zpěvačkou Terezou Drexlerovou. Já na Stráníky trpím. Jako na výtečné muzikanty a neméně tak si jich vážím jako kamarádů, protože to jsou skvělí lidé. Co tihle dva umí s lehkostí a nadhledem zvládnout, je prostě lahůdka… No, byl to zážitek… Celý večer!

Jak jsem se koukal na program příštího večera, vypadá to zase dost slibně. Výborný host a obsazení soutěžícími, no, abych nepřeháněl, je taky hodně lákavé. A pozor, tentokrát ne první, nýbrž druhý čtvrtek v měsíci! Ahoj 9. ledna 2014 v Music City!

Text Petr Vohnout – Balík