(18. 6. 2014)
Tohle bylo finále, že ho mohl klidně vidět celý svět! Mohl, ale neviděl, protože přenosové zařízení, které se zpočátku tvářilo, že ANO, se těsně před programem rozhodlo, že NE. Je to škoda, protože večer 5. června 2014 byl plný bezva muziky, dobré nálady a prima pohody, jak může potvrdit každý z diváků a muzikantů, kteří zcela zaplnili sál Music City Clubu. Přesto, že přenos neproběhl, jsme rádi, že se šéf klubu nerozkrájel, i když minule tvrdil, že i to pro jeho realizaci udělá.
Alternativa, foto Petr Vymětal
Plzeňská Alternativa se na prahu večera obula do Sandálů, což se píše s velkým S, protože je to název písničky. Hned v prvních taktech se na smůlu trochu upískla píšťala a pak už si v celé skladbě nebyla moc jistá a neladila příliš. Ale vokály byly excelentní a díky tomu byl (jako obvykle) celkový dojem dost pohodový. Před písní Zbloudilý „dechová sekce“ nástroj doladila a hned to bylo „o cihlu lepší“! Moc pěkně šlapala písnička Isle of Mainland, tady to byla Alternativa, jak ji už dlouho znám. Trochu rozsypaná ve zpěvech a místy i v nástrojích mi přišla jinak čarovná píseň Čarodějná, pro ten večer vypůjčená od „konkurenčních“ Čáry Máry. Pro Alternativu to bylo nové, nevyhrané. Umí líp. Ale, i přes těch pár much, musím říci, že to bylo dost dobré vystoupení.
Josephine, foto Rejka Balcarová
Pražská Josephine se zase musela poprat s problémy. Lucie Kaletová totiž nastoupila, řečeno s Járou Cimrmanem, jako „velmi zanícený muzikant“, po okraj nabitý antibiotiky. Hned úvodní Skoro blues nebylo skoro blues, ale blues jako bejk! Pecka hned za začátku vystoupení. A hned po ní další nářez s obdivuhodným partem sólové kytary. Protože byl Vláďa Vocásek služebně v zahraničí, hrál ho za něj zaskakující Karel Nohava ml. tak, že táta u perkusí málem spokojeností předl. Bylo to v pecce jménem Summertime, která trochu zklidnila nadupaný bluesový sound příjemnou, pohodovou poetikou. Třetí kousek, Blues o velkým srdci jedný holky lehce přitvrzuje dobře šlapajícím folkrockem. Mnó, tohle můžu. A závěrečná Hlína je „řemenské blues“: šťavnaté a jak řemen zahrané – moc mi to chutnalo! Musím se opakovat: Josephine, to je fakt povedená hudební sešlost! Paráda.
Chororši, foto Rejka Balcarová
Skvělí středočeští Choroši nasadili osvědčeným Výhybkářem. Vytříbená hravá trampárna, jak jsem už dříve opakovaně pravil. Výborně. Zimní potlach mě obohatil o obrat „rychlovarný kotlíci“, jenž mě velmi potěšil a zahřál na duši, stejně jako tato povedená humorná písnička. Oproti tomu Irena je zpovědí vzpomínající si na pocity vyjukaného, plachého zamilovaného jinocha, má hloubku, nadhled i vtip a ukazuje, že to kluci umí i na vážno. Skvělé! Na začátku písně Dík za ten víkend jsem dvakrát zaslechl výraz shodný s mou přezdívkou, leč text se mě dále týkal jen tím, že se mi líbil. Hodně. A to není málo! Choroší písničky jsou zdánlivě takové „jen tak jakoby nic“, jenže když se člověk zaposlouchá, zjistí, že s příjemnými melodiemi mu lezou do uší i texty o něčem a tak to má být! Moc pěkné to bylo. Děkuji.
Saša Niklíčková, foto Jirka Esser
Saša Niklíčková z Mladé Boleslavi je písničkářka, která umí česky a baví ji hrát si s jazykem. A každého, kdo má mateřštinu rád a poslouchá ji, to musí bavit taky a hodně zaujmout. Nadchla mě hned úvodní, nádherně propracovanou ódou na sladkosti Bonbón. O Pivu autorka říká, že je to hospodská písnička. Já upřesňuji, že nejen o hospodě. Vedle nadhledu a chytrých textů je Sašiným plusem i pohodový projev, což samozřejmě platí i pro následující oko i duši těšící Svlékací tango. O písni Lednice jsem už dříve napsal, že je to „velmi sugestivní a věrohodně podaný popis marného boje s hydrou žravosti“. Je to pro mě momentálně o to aktuálnější, že mé tělo si žádá a lékař nařídil, abych výrazně zhubnul. Hubnu intenzivně, za měsíc jsem shodil 6 kg a koncem písně jsem sliny v ústech jen tak tak stačil polykat. V závěru jsem začal i polohlasně výt! A je vlastně další chvála na Sašino konto. Zaslouží si ji, její písničky jsou úžasné!
Čáry máry, foto Rejka Balcarová
Soubor Čáry Máry potvrzuje současný bohulibý a moc příjemný plzeňský hudební kvas, určitě alespoň v portovních žánrech, které docela dost sleduji. Úvodní Herci jsou folkem na vážno. Dobře napsaným a dobře podaným. Píseň Tulákům zní na trampskou notéčku a zase je to pohodové a fajn. To si dnes ucho pochutnává. Mávnutí křídla přeladilo do folku, jenže už ne „vážného“, ale do folku z kategorie lehce zamilovaných náladovek. Příjemné, solidně přednesené… „Plzeňská klika Notování“ žije v houfu a obě její finálové kapely se mile a v dobrém pošťuchují a mj. předvádějí, že umí podat píseň té druhé. Čáry Máry si z repertoáru Alternativy vybrali Korále a převedli je s pěkným houslovým sólem a vokály. Paráda.
Rendez-fou, foto Jirka Esser
Kapela z Jihlavy, Rendez-fou, dnes trio, zpěvačka a textařka Jana Gregárková, kytarista a skladatel Honza Fous a během jednoho roku už druhý cajónista David Vacula (prvního, který hrál v základním kole, Davida Chlupáčka, odvedlo z kapely nové zaměstnání). Náladu inspirovanou datem, či spíše letopočtem, maluje píseň Pětačtyřicet a Janin hlas je přitom štětcem vskutku mistrovským… Mám rád doutníky z Karibiku, leč píseň Kubánské doutníky, na níž jsem byl moc zvědav, mě příliš neoslovila. Snad proto, že mi latinoamerická či karibská moc nepřišla, je mi líto… Poetické ráno bylo ale zase pocitovou pochoutkou, která mě velmi potěšila. Mňam. Jo, tohle jo! A závěrečné Vraždy mě do Karibiku přece jen dostaly. Rytmicky určitě. Parádní ptákovina! No, pohleďme. Pěkně se umí vyblbnout! Nečekaný vtipný závěr jejich bloku. Móc, móc pěkně.
Berušky, foto Rejka Balcarová
Čas po přestávce patřil hostovi a vyhlášení výsledků. Hostující jablonecký „sedmitečný kočkodrom“ zvaný Berušky finálový večer brilantně vyšperkoval. Mám pro ně slabost. Přiznávám. A rád. Je to totiž podle mého názoru další skvělý reprezentant mladé generace v muzice a žánrech, které mám rád. Je moc fajn sledovat, když je co, nebo spíš koho. Ať už je to Epy de Mye, tahle parta a další a další… V závěru vystoupení Berušek, před vyhlášením výsledků byla předána mimořádná cena jejich basistce Aničce Drábkové, která vystoupila během posledních dvou let na scéně Notování celkem jedenáctkrát (X. ročník: základní kolo + semifinále + finále s Beruškami; XI. ročník: základní kolo + semifinále s formacemi Anna D., Disneyband a Ž.Z.-Želkovický zbytek + hostovačky s Corpus Delicti a s Beruškami) čímž si vysloužila nečekanou trofej pro nejpilnějšího muzikanta Notování všech dob, bohatě zdobený a do kytice zakomponovaný Největší pilník Notování!
Byla to veselá záležitost, stejně jako následující vyhlášení výsledků, které už znáte a rozdílení cen, o kterém více vypoví fotostory, která se na těchto stránkách objeví v nejbližších dnech. Takže já vám v klidu a míru přeji krásné prázdniny a těším se na vás při Notování v příštím, již dvanáctém ročníku. Howgh!
Petr Vohnout – Balík
