(15. 4. 2016)
O.K.Mžik, foto Rejka Balcarová
Nastal apríl a s jeho prvním čtvrtkem i další, už druhé semifinále XIII. ročníku Notování. Jako to první slibuje, že si užijeme „řácké porce“ muziky a po kulturním zážitku prahnoucím duším i mozkům se dostane chutné a výživné krmě. Pochopitelně té virtuální. I když, jak v písni praví jeden z mých oblíbenců, že „Už mu v uchu hrozně kručelo…“, ale že mu bylo tak krásně nakrmeno. Konec parafrázovaných citátů. Příbramský O.K.Mžik měl první skladbou zvanou Bohatý odpich, jak se na úvodní skladbu sluší. Dobré. Druhá byla Slova, úvaha na téma verbálního vyjádření se. Občas trochu kulhalo sfrázování vokálů. Určitě se v tom ale od základního kola významně vylepšili. Následovala ptákovina Beruška, která byla pojata v lehce dryjáčnickém duchu. Odlehčila příjemně atmosféru. Závěrečná Jiná ukázala, že se z nich opravdu něco může vyklubat. Je však ještě třeba zapracovat „na řemesle“. Zpěv, občas bez přesné artikulace, vokalizace a intonace není ještě zatím úplně to pravé. Vydržet a hrát.
Inženýr Vladimír, foto Rejka Balcarová
Inženýr Vladimír, resp. Mikulka sólo z Prahy 8, tedy nejúspornější možná podoba kapely zvané Inženýr Vladimír. Vladimír je nejen zajímavý, charismatický písničkář, ale i „vtipný hlasatel“. Jeho průvodní slovo se opět organicky proplétalo s předvedenými písněmi. Skladby vesměs kratší, „úderné“, vtipné, i když jedna z nich byla prezentována „několika vybranými větami delšího opusu“. Recesista se nezapřel už ve skladbě Práce. Chytré tmavomodře laděné blues zaujalo a pobavilo. Stejně tak v následujícím, již zmiňovaném „vícevětém kousku“ Senilní juvenilie, ze kterého uvedl čtyři části s posledním Čajovým teploměrem. V ekvilibristice jeho komentářů nebylo snadno se orientovat, jak se který kus juvenilie jmenuje. I nadále pokračoval na podobné vlně. Pak nám nadělil Blondýnu, opět podařenou skladbu o pravdě. Kratičká skladbička Na přechodu byla nad plán, ale určitě nevadila. Končil, jako v základním kole peckou Tohle by Ježíš neřešil. Je na něm znát, že je divadelník a umí zacházet s publikem. Znovu konstatuju: „Pohoda, nadhled, vtip.“ Dobré, dost dobré.
Quaoar, foto Míša Bechyňová
Quaoar je sesterské duo z Prahy, Klára Vytisková a Zuzana Vytisková, hrající na kytary a zpívající. Napsal jsem už o nich, že jejich zpěv, hra na kytary a vůbec jejich projev se vyznačuje profesionální jistotou. Od začátků na Folkovém kvítku, kde jsem si jich před lety poprvé všiml, urazily obrovský kus cesty. Ať dnes zahrály píseň Sedm moudrých, či další „vymazlenou náladovku“ Schody v písku, nebo Po kapkách, znějící mi jako „náladový latinoamerický jazzíček“, nebo, jako v základním kole závěrečnou Andělskou od Zuzky Navarové, bylo to moc příjemné poslouchání. Umí „udělat něžnou, snivou, příjemně zamyšlenou až hloubavou, ale i strohou atmosféru“. Celé vystoupení bylo podáno excelentně, mělo náladu a atmosféru, která jim sluší.
Šoulet, foto Jirka Esser
Šoulet – Praha je původně klezmerová formace, dnes podle mě „prudce zajímavá a hudebně žánrově bohatá parta“, která zahájila svoji produkci „jazzovatou swigovkou“ Bačkora. Už od počátku paráda s originální sólovou i sborovou scatovou vložkou. Dvojblok písní o dopravních prostředcích uvedla Autobusová píseň. Trochu v ní byly sice při zpěvu slyšet potíže s dýcháním, (náročný a velmi rychlý mnohoslovný text), ale přežili to ve zdraví, oni i diváci. Tramvajová hudba nám popsala stav pražské tramvajové dopravy v roce 2014, jestli jsem to zachytil správně. Zase to „tlačili fofrem“. I když si zmírněním tempa dali alespoň chvílemi oddych. Zase fajn. Finálová ptákovina Stěnka Razin, zahájená „pseudoruským sóĺovým hrdinským vokálem“, zase nezklamala. No, měl bych jen drobnou připomínku „Udarenije, malaďcy. Udarenije!“ (Tedy, přízvuky chlapci. Přízvuky…), ale lze to tolerovat, protože je doba povinné ruštiny evidentně minula. Jinak další vydařený špílec. Pěkné to bylo. Ostatně po základním kole jsem napsal: „A opět se jeviště královsky bavilo po celou skladbu. No, a pochopitelně se proto bavilo i publikum. Pěkné. Moc pěkné“.
Trapas, foto Míša Bechyňová
Trapas z Hořovic, který působí i se započtenou pauzou již dvacet let, se mi už vloni v červnu na semifinále i na finále Porty v Řevnicích líbil. Moc. A na tomhle ročníku Notování „jak bys met“. Už v prvních Jahodách „unisono vokál“ dnes už ani náhodou neplaval. Mělo to šťávu, znělo to košatě a pohodově. Následující náladovou Dobrou noc bylo potěšením poslouchat. Taktéž „náladovka“ Stratosféra i finálová Smím prosit zněly v pohodě a s nadhledem. Solidní poctivý a šťavnatý muzikantský výkon. Skladby většinou stály na Míšině sólovém zpěvu. I když nejen na něm, objevily se i solidní vícehlasy. Nástroje jsou obecně „dobře zvládnuté“ a percusse zvláště pak. Celkově znějí kompaktně a příjemně. Není co dodat. Mňam.
Freagata, foto Rejka Balcarová
Jak jsem už po finále v roce 2013 o tomhle hudebním tělese v příslušné hámoti napsal: „Plzeňská Fregata. Jako obvykle velmi solidní, či spíš nabité sólové, unisono i vícehlasé vokály. Bodejť, vždyť to svoje pění mají Soňa Kočandrlová (zpěv a percusse) i Klára Drožová (zpěv), dámy jistě prominou, do čeho opřít. Skvělé. A Soňa by měla mít na hlas zbrojní pas. To se ale ví už dlouho. Paráda.“ Dnes nastoupili „bez basáka“, který má sice dráty z rozmašírované ruky již 14 dní vydloubány, leč … Není to bez komplikací. Tak usilovně držíme palce. Nemám důvod svůj výše reprodukovaný názor na Fregatu měnit. Na úvodní Hvězdám je znát profesionální zpěv. Artikulace až přepečlivá, zdánlivě neznatelné dýchání bránicí, vokalizace, intonace… Dárek taky nezklamal. Sedm mostů zpívaná původně Pavlínou Jíšovou, v podání Soni a Kláry je trochu „jiný level“. Pohoda, ale při tom „těžkej kalibr“. Loučení mi zaznělo až skoro v muzikálovém soundu jako „pecka na závěr“. Šlusovka, jak má být. No nářez.
Rendez – Fou, foto Míša bechyňová
Hostovali RENDEZ – FOU, kteří o sobě anoncují, že hrají muziku, která je baví. Mně jejich muzika baví už poměrně dlouho. A Honzovy vtipné průpovídky najmě pak. Dnes nám zahrálo kompletní trio Jan Fous, Jana Gregárková a percussionista David Vacula. Zněly jejich hity i věci, které mi nejsou notoricky známé. Jana Gregárková je mimochodem ještě téměř čerstvá máma. Možná se mi ani nezdá, že se jí proto hlas posadil nepatrně jinam, ale zase do skvělé a ještě trochu jistější polohy. Pokud to bylo lze. A já již dlouho a opakovaně tvrdím, že je „šikulantní“, snadno rozeznatelná a určitě ne tuctová zpěvačka. Myslím, že v pohodě sama „utáhne vystoupení“ jenom s doprovodem kytary, možná i bez ní. Písně plynuly a to velmi příjemně. A jako obvykle potěšili. Sedí jim balady „semo tamo“ i drsnější sound, ale taky náladovky, jak už standardně a opakovaně předvádějí. Zase jsem si na jejich produkci moc pochutnal. Moc.
Pakliže jsem někde udělal faktickou chybu, velmi se omlouvám, ale nejsem vševěd.
Večer vyposlechl a hámoť spáchal Petr Vohnout řečený Balík
