(18. 4. 2018)
Tak jsem si myslel, jak jsme to s Cimburou mazaně vymysleli, že se budeme v psaní reportáží ze soutěže střídat. Já, že tentokrát s sebou nepotáhnu notebook a budu si užívat večera jenom jako pozorný divák a posluchač. Ještě časně odpoledne dotyčného 5. dubna 2018 jsem pro jistotu svému „spolupišci“ volal, abych se ujistil, že dohoda platí a funguje. Byv ujištěn, že vše je v pořádku, odejel jsem do Music City Pointu bez elektroniky, abych se tam po chvíli telefonisticky dozvěděl, že je všechno jinak a Cimburovi nefunguje člověk natolik, aby dorazil. Tak jsem si opatřil papír a připravil psací nástroj, abych … Inu, pan Murphy opět nezklamal.
McBerds – České Budějovice (Foto Jirka Esser)
Po obvyklém „Belmondo – Bubliním“ úvodu zahajovalo semifinálové klání hudební těleso Mc Berds. Jsou to frakouni z Budějc. Tím nemyslím nic pejorativního. Významově uctivé pojmenování frakouni je pro mě o tom, že jsou všichni hudebně velmi vzdělaní. Jako ryzí drnohryz, který muziku bere převážně pocitově, mám takříkajíc „jenom poměrně dlouhou praxi“. Neumím noty a těchhle lidí si velmi považuji. Tzv. portovní multižánr mají jako zábavu, protože se „tzv. vážně věnují kategorii zvané vážná hudba“. Já moc takovéhle dělení muziky neuznávám, protože buďto je to dobré, nebo je to tzv. sra*ka. To je obecně v kumštu zavedená kategorie pro označení nepodařenosti. A ještě jen tak mimochodem, Budějce. Můj jihočeský děda sloužil na vojně ve Čtyřech dvorech (to je čtvrť tohoto města) a nikdy neříkal Budějovice, ale Budějce. Tak jako „stará konzerva“ mám hluboce zažité tohle pojmenování a pokud vím, správní budějčáci na něm také lpí. Tenhle soubor je skvělé propojení profesionality a umění naživo pobavit a zaujmout. Ve třech nadělají muziky, jako by jich byla banda. Začali skvělou „španělárnou“ Ej bože můj. Basista, pardon, excelentní hráč na kontrabas Libor Heřman, jen tak jako by nic opět předvedl, co se všechno dá na tento nástroj zahousti. Další členové souboru však od začátku nezůstávali kvalitou a nasazením pozadu. Mňam. Skladba Groove a úroveň nesnížila. Spíše naopak. A Zálinští navázali. Svižně to odsýpalo. Ocenil jsem také flétnové „gleezy“ Báry Plaché. Výtečná pochoutka pro hladové ucho. Slunéčko sa níží v mnohem poklidnějším tempu ani omylem nesnížilo velmi vydařený výkon souboru. Pěkné, velmi pěkné.
PMC band – Hradec Králové (Foto Anna Halamová)
Večer pokračoval vystoupením skupiny PMC Band s písní Lidstvo žere šrouby. Příjemný bigbošík. Miloš Keller o nich pronesl, že je to bomba. Souhlasím. Jsou mladí a dobří, jen tak dál. Navíc mě zaujala skvělá hra Adama Vojtěcha na cajón. Při protestsongu Žití mezi mameluky jsem v duchu konstatoval, že je to chytlavé, chytré, s nadhledem a že mě to zaujalo. Zase dobré. Píseň Všechno je lepší, než stesk je lehce morbidní, nebo spíše zasmušilá balada. A zase jsem se bavil. Další protestsongově znějící skladba Leviatan, která ukončila jejich soutěžní blok, jenom potvrdila dobrý dojem z jejich produkce.
Nautica – Jablonec nad Nisou (Foto Jirka Esser)
Následovala Nautica, která se skladbou Figurína rozjížděla docela nesměle až upachtěně. Po pár taktech ale jejich výkon „dostával šťávu a začalo to dýchat“. Ragtime také „netrpěl přebytky energie“. Bylo to sice slušné, leč ne oslnivé. Skladba Ztracená je podle mě „standardní popík“. To ale není „můj šálek kávy“. Finálovka Blázinec byla „dobře zvolená šlusovka“. Šlapalo to sice o poznání lépe, než předchozí výkon, ale z energie do projevu vložené jsem nebyl nijak nadšen a prostě jsem jim to moc nevěřil. Sorry.
Martin Čarný – Krajková u Sokolova (Foto Anna Halamová)
Martin Čarný sám sebe uvedl jako masochistického neurotika. Má ale charisma a ta lehká tréma, která z něj čiší a kterou vyzpívává, není v jeho případě určitě na škodu. Zdařile totiž tuhle image využívá. V Alfasamčím blues to bylo naprosto zřejmé a podařené. A sólo „trubky na hubu“ v songu použité je jedno z těch nejzdařilejších, které jsem dosud slyšel. Autobiografická „častuškoidní“ balada Dětství se mi moc líbila. Umí. K dalšímu kousku Inkubus mohu jen poznamenat – skvělé. Závěrečná „výpověď ženy“ Desperátská na mně zapůsobila obdobně. Opravdu velmi dobré.
Ve čtvrtek v pět – Praha (Foto Rejka Balcarová)
Ve čtvrtek v 5 je mně dobře známá ostřílená parta a tak jsem čekal, s čím se předvedou. Taková písnička je solidní pohodová tramp-folková balada, pohodově podaná. Barová zazněla jako správné blues se správnou dávkou nostalgie. Jo, to můžu. Následující valčíček Touha měl zase velmi solidní úroveň. A na konec Předsevzetí. Chytlavá náborovka. Paráda. Na jevišti to při jejich vystoupení opravdu žilo. Bohužel, na rozdíl od některých jiných interpretů v tomto dnešním klání.
Meziměsto – Pardubice (Foto Jirka Esser)
Meziměsto také patří mezi zkušené hudební matadory, jen jsem od nich asi čekal víc. Zejména v prvním kousku Pozvi ho dál mě moc nezaujali. Slušné, leč moc jsem se nebavil. S váhami na křídlech, o životním příběhu Jiřího Stránského, to už bylo úplně jinak. Tahle věc zaujala nejen mně, ale podle ohlasu publika, celý sál. Výborně. Kapka citu je „velmi dobře vyznělá náladovka“ o muži a ženě. A Escorial, mimochodem také oceněný diváky, byl parádní tečkou jejich snažení.
Krystyna Skalická a Libor Heřman (Foto Jirka Esser)
Po přestávce, při které se sčítaly divácké hlasy a vyhodnocovaly výsledky, se na pódium postavila písničkářka a akordeonistka Krystyna Skalická, finalistka 6. ročníku Notování. A po jejím boku se objevil kontrabasista Libor Heřman, jehož úžasnou hru na kontrabas jsme si užívali už v soutěžním úvodu večera. A bylo zase co poslouchat. Bylo to jiné, než McBerds, ale bylo to zase výborné. Ostatně, taková jsou vystoupení hostů pokaždé.
Howgh Balík
