(4. 11. 2017)

Dnes mi pracovní povinnosti „zaplaťpámbu“ nezabránily v účasti na soutěžním večeru v Music City Pointu. A i když mě Cimbura minule více než dobře nahradil a nebylo mi nepříjemné přečíst si o Notování text z pera někoho jiného,  než z mého notebooku… Nezbylo mi, než se zase ujmout svých povinností a pokusit se textem zachytit svoje ryze subjektivní postřehy, pocity a dojmy. Á propos, byl jsem jedním pedagogem vyučujícím předmět jazyk český dotázán: „Co že je to vlastně hámoť?“ Je to pochopitelně neuchopitelný textový patvar na jakékoliv téma. Podobně jako obštrikulační vyfikundace, nejlépe filitická, nebo hažvach specifikují činnosti a tvary, na které je standardní mluva krátká. Proto: „Ať žije chvála bláznovství, abychom nezblbli chaoticky a nekoordinovaně!“ No, a teď k dnešní soutěži.

Nautica (Foto Rejka Balcarová)

Nautica z Jablonce nad Nisou (Andrea Bělíková – el. kytara, zpěv; Radka Bělíková – baskytara, zpěv; Tomáš Patrman – rytmická kytara; Martin Gorčík – bicí, perkuse) má za sedm let hraní na jevištích a soutěžích i přes svoje mládí leccos za sebou. Napřed jsem skoro nevěřil svým očím, „jak nám sestry Bělíkovic“ vyrostly do krásy. Moc pěknej pohled. A pěkná byla i úvodní skladba Jen modrý nebe nad hlavou. Bylo znát, že se jim pořád líbí dobrá muzika, např. Beatles. Vůbec to však nevadilo. Bylo to příjemné a „k poslouchání“ stejně jako následující Fyzik jadernej. Třetí předvedená píseň Na Bali si „vyloženě nahlas“ říká o to hrát na congito „reggae styl“! Inu, holt zase to moje postižení percussemi. Rokenrol Blázinec pěkně svižně šlapal. Potěšení pro ucho i duši. Opět mě potěšily dobře zahrané bicí a celkový drajv seskupení. Jen tak dál.

 

Blondýna (Foto Rejka Balcarová)


Písničkářka Eva Suková alias Blondýna přijela z Rakovníka a „představila se ještě před soutěží“ v tzv. přihlašovadle mě milým a příjemně vyznělým textem o sobě. Např. uvedla, cituji: „Pravidelně básněmi častuji posluchače na koncertech. Jsou podobně kvalitní jako písně. Většinou mají tak dva řádky a nemravnou nebo nevýchovnou pointu. Kdybyste chtěli, abych vám napsala technické požadavky k hraní, tak to radši nechtějte. Ale jsem hodná a veselá. Moje kytara nemá žádný výstupní čudlíček.“ Prima počtení. Alespoň pro mě. Vystoupení zahájila skladbou Tenkej led s lehce častuškoidní melodií. Už jsem ji slyšel na Portě a dnes ji zase rád slyším. Pěkné. Píseň Vánoční předcházela básnická vložka. Protože miluju ptákoviny, bylo mi opět potěšením. Nejen text písně potěšil. Báseň nezaostala. Umí česky a neprezentuje žádné hloupé nápady. Set podařených hádankových básnických taškařic potom kontrastoval s hloubavou baladou Výprava. Masku „hloupé blondýny“ využívá s nadhledem a výtečně. Skvělé. Závěrečná Milý fanoušku potvrdila výtečný dojem.

The Travelling Twisted Trio (Foto Jirka Esser)

The Travelling Twisted Trio z Dobříše (Zuzana K. Lišková – mandolína; Matthew Whitten – kytara zpěv; Jan Bartošek – housle zpěv) o sobě píší, že: „Hrají akustickou muziku různých žánrů (pop, rock, americký folk, bluegrass, country a oldies…)“ Prostě vše, co mají rádi. Snaží se ne jen kopírovat, ale interpretovat každou píseň originálním způsobem. Repertoár kapely je vzhledem k původu zpěváka Matta (USA – Virginia) z větší části v angličtině. Hrají oblíbené písničky našeho dětství upravené do akustické podoby, ale experimentují i s vlastní tvorbou, a to jak v českém, tak v anglickém jazyce. Baladická skladba Odlétám v poklidu načala jejich vystoupení. Pokračovali Holy Mountain Stairs, písní o schodech na Svatou Horu v Příbrami. Další věc, tentokrát mi zněla ve stylu bluegrassových balad, resp. hillbilly z Apalačských hor. Zase dost dobré. Zdánlivě nenápadné, ale chutné. Orchestrálka Wexford Road navázala v podobném soundu. Honza Bican před lety tenhle styl myslím velmi trefně v češtině zaškatulkoval do stylu a zároveň do názvu kapely Křupani. Tvrdím, že „muzika křupanů“ je pro styl hillbilly nejvýstižnější překlad, který jsem zatím zaznamenal. Podivuhodné a pozoruhodné je rovněž, že tyhle skladby vyšly z autorské dílny Zuzany K. Liškové, tedy z podbrdské Dobříše. Končili You Are a Cloud in the Sky v češtině. Dost dobré.

DOtrio (Foto Jirka Esser)

DOtrio (Tomáš Knobloch – kytara, zpěv; Dominika Prokopová – zpěv; Ondřej Schmidt – kytara, cajón, zpěv) je z Chomutova. V červnu 2015 vznikla tahle skvadra v Chomutově v knoblochovic obýváku. Úvodní Želatinu podala Dominika jako „folkový šanson“. Hoši jí pomohli s vokály „a bylo to k poslouchání“. Text Alibi je podle Dominiky poskládán z odposlouchaných alibi a omluv. Bluesová Tramvaj až do vydařeného kytarového sóla byla na mně míň černá, než mám rád. Pak to ale bez varování rázem zčernalo do mě blízkých mezí a vůbec to neznělo zle. Radost poslouchat. Finálová 321…konec, šlapala až „cikánsky“. Ostatně v Chomutově je kde tenhle styl bohatě naposlouchat a čerpat. Jsou dobří a Umí.

Pavel Čadek zpívá vítěznou píseň večera (video Jany Džexny Tippmanové)

Pavel Čadek je písničkář z Brna s violoncellem, namísto kytary, který s nadsázkou svoji tvorbu označuje za cello-folk. Jak sám píše: „Částečně ze zvědavosti, jestli je to vůbec možné, zatím to totiž v čistě písničkové podobě nikdo nezkoušel.“ Hraje i v početnější sestavě, jak lze najít na internetu. Muzikant, který naplno využívá svého hudebního vzdělání, erudice a praxe. První zazněl Úředníkův song, píseň zapšklého úředníka, předpokládám, že i se špatným zažíváním, zvyklého považovat lidi, kterým má poskytovat služby, za své vazaly, resp. za nižší druh „takyobčana“. Dobré. Že se v jeho textech vtipně objevuje i virtuální realita předvedl v Nelajkla mi status. Moc dobrý text. Chytrý, a jak říkal pan Werich, „napadnutý“ text. Další mladý autor, který umí česky. Potěšil mě. Moc. O snových i reálných nesmyslech a absurditách prý ze „štatlu“ Zase se budím, není pouze o brněnských nesmyslech. Myslím, že je to obecně platné. Pavel ukázal, že umí nenásilně a smysluplně využívat looper. Skončil opět skvěle, i když na docela vážné téma Postiženi. Neotřelé a dobré. Profesionál v tom nejlepším slova smyslu. Umí!

Kupodivu (Foto Rejka Balcarová)

Kupodivu (Jaroslav Pilný – saxofony, zpěv; Marta Břeňová – zpěv; Šimon A. Řeřucha – baskytara; Petr Šašinka – klávesy, zpěv, cajón, autor) je brněnské hudební uskupení mladých, leč zkušených muzikantů. Hrají v neobvyklém složení zpěv, saxofon, klávesy, baskytara a žádná kytara a funguje jim to. V další baladě dnešního večera, Šipky, se pěvecky skvěle prezentovala Marta Břeňová. Zase „betálná“ zpěvačka, kterou jsem dosud neslyšel. Moje škoda. Zaškatulkoval bych je už podle nástrojového obsazení jako jazzfolk, když už mám dnes sklony ke škatulkování. Mladí a divocí o pocitech a zážitcích z hudebního festivalu. Lepší škatulkou pro ně je myslím poctivá dobrá muzika. Ano, Zakázané ovoce bývá nejchutnější, jak uvedl Jaroslav Pilný, ale tohle blues bych zásadně nezakazoval. Naopak, je „velmi hodno zájmu“. Byl jsem zvědav na to, co se skrývá za názvem Pikaču. Vyklubalo se z toho zpočátku „správně líné“ blues. Pak dostalo spád. A zase „jsem si pošmák“. Profesionální výkon.

Tamaral a jeho host Pavel Čadek (Foto Rejka Balcarová)

Hostem večera pak byla skupina Tamaral, jak pravil Cimbura, z „Vysočiny“. Proto z Českých Budějovic dorazila Míša Králová, která podle Cimbury dosud na Notování osobně nevystupovala a z Brna pak Petr Sedláček. Inu, Vysočina, jako vystřižená ze žurnálu. Tamaral však, jak publiku sdělil Petr, vystupuje v naprosto jiné, mnohem větší sestavě. Tento večer byl tedy podle Petrova sdělení neopakovatelnou výjimkou, zejména když se k nim jako host přidal se svým violoncellem Pavel Čadek. Přesto i v „okleštěné sestavě“ podali skvělý výkon. Ani se mi nechtělo psát. A tak jsem to, co jsem dosud vyplodil, po první skladbě uložil do notebooku a poslouchám a poslouchám a užívám si.

Howgh Balík