(25. 9. 2018)
Tak mi odpoledne volal Cimbura s dotazem: „Budeš večer na Notování a napíšeš reportáž?“ Když jsem ho ujistil, že se standardně zapojím, s mohutným oddechnutím pravil, že je rád.
Fráňa Konvas Konvalinka z Unhoště (Foto Rejka Balcarová)
Fráňa Konvas Konvalinka přijel z Unhoště. Když jsem se o něm chtěl něco dozvědět, byl jsem veden, či spíše tlačen, k „přihlašování“ se na „tvářoknihu“, což nehodlám ze dvou důvodů. Nejsem vůbec rád někam tlačen. Za druhé s Facebookem totiž po řadě osobních nedobrých zkušeností už nějaký čas nekamarádím a prát se s ním nehodlám. Fráňovo „přihlašovadlo do Notování“ mě také nutilo při otevírání tohoto souboru k čemusi (pro mě nestandardní příponou „⃰.dos“) a tak jsem si názor dělal až na místě. Působilo to na mně, jakoby místo toho, aby standardním způsobem srozumitelně ukázal i pro méně počítačově gramotné a virtuální realitu včetně facebooku nemilující, k nimž se a to nejen věkem počítám, co je zač, tak vím prd. Pomotaný je docela slušná náladovka. Slušné. Sice nic převratného, ale slušné. Na O počasí se dost brutálně podepsala tréma. Památník byl v intencích obou předchozích písní. Občas trochu neobratné rýmy a celkově trémou poznamenaný výkon. Zase bude líp nevybočilo z rámce předchozího vystoupení. Je na čem makat a co vylepšovat.
Jan Martan z Plzně (Foto Rejka Balcarová)
Jan Martan přijel z Plzně. Z přihlašovadla jsem se dozvěděl, že před revolucí působil několik let v undergroundu (kytara, saxofon, zpěv) a po „klíčích“, si zcela logicky řekl, že když už jsme to jednou vytroubili a vyzvonili, nebude už vzpouzení se režimu třeba. (Chyba!) Pak rodina a děti – občasné hraní pro radost, pár textů pro jiné kapely. Teď hraje asi to, co ho celý život bavilo nejvíc – folk a blues – a pár koncertů do roka s kapelou. Taky píše, že: „Muzika je nejkrásnější droga, bohužel v dnešní době na ústupu, a to ho mrzí.“ To si ale fakt nemyslím. Zahájil skladbou Hodina mezi psem a vlkem, trochu však rozpačitě. A dál pokračoval už více než „tak trochu nejistě“. Bohužel, Jen touha vzlétnout byla intonačně nejistá. Skleróza je ze stejného soudku. Všechno je jak má být i přes nosnou myšlenku nepřekročilo úroveň dosud předvedeného. Na hraní pro pár kamarádů docela fajn, ale laťka Notování je o dost výš. Sorry.
Tomáš Hokeš z Prahy (Foto Anička Halamová)
Tomáš Hokeš je z Prahy. O sobě se docela rozepsal, že je spisovatel, hudebník a restaurátor. V letech 1982–1986 studoval na Umělecko-průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Živí se tvorbou a renovací vitráží. V roce 2004 debutoval románem Malý bůh o Keltech z území dnešních Čech, následovaly knihy Panáčci a DESTINE, s.r.o.
„Chce psát o zajímavých lidech, které potkal během života, o dětech, protože vychoval dceru, které je dneska osmnáct, o muzice své i jeho přátel muzikantů, o vitrážích, o umění, o architektuře (kterou zná spíš prakticky než z učebnic, protože na těch starých barácích strávil celý život a dostal se do míst, kam se nedostane nikdo), ale na druhou stranu ho velmi zajímá historie ať už starověká, ale i ta nedávná (hlavně dvacáté století) a vlastně skoro všechno kromě pletení, háčkování a dechovky :-).“ Jeho Jižní kříž mě vrátil v myšlenkách na mou letošní cestu k protinožcům. I přes výpadek textu zatím předvedl nejjistější projev večera. Ve skladbě Kouzelná se tak trochu kontroverzně vyznal ze vztahu ke své partnerce. Ke cti mu budiž, že nedohrál na rozladěnou kytaru, naladil a dal to znovu. Černovláska byla opravdu prudce gádžovská a cikánského jsem z ní nic necítil. More. Závěrečná Ukolébavka byla taky vcelku příjemná, jenže, podobně jako u předešlých dvou písničkářů, mi chybělo větší charisma, i když na mě z nich udělal nejlepší dojem.
Jamtour z Kroměříže (Foto Rejka Balcarová)
Jamtour z Kroměříže. Jamtour je folkrocková kapela, působící od roku 2006. Zpočátku byli tři a repertoár se skládal z písní Marsyas, Vladimíra Mišíka, ASPM, Petra Kalandry… Pak začaly vznikat i první autorské texty Jany Štěpánové a repertoár se rozšířil o písně Boba Dylana a další folkové ikony. V roce 2013 se kapela rozrostla o dva členy a začala koncertovat pravidelněji, hlavně v regionálním měřítku. S rokem 2016 přišla i personální změna a kapela zahalila akustický folk do mírně rockového hávu. Nové složení kapely přineslo i nové nápady a nové autorské písničky. V roce 2017 se kapela Jamtour dostala do národního kola Porty v Řevnici u Prahy (Nevím, čím to je, ale řada lidí komolí jméno místa portovního finále, i když se v ŘEVNICÍCH koná už 10 let) a do finále Moravského vrabce v Karviné. Jamtour hostoval na několika festivalech na Moravě a na Slovensku. V zahraničí navštívil své krajany v Norsku a v Kanadě. V současné době natáčí autorské CD, jehož vydání se dočká v září, možná v říjnu 2018. Chviličku pouhou začala jakoby „laděním kontrabasu“. Sólový vokál byl nejistý a kontrabas byl v podstatné části skladby rytmicky v háji. Bohužel. V duu se zpěv o dost zlepšil. Sama „na soulovato“ už byla z jiného sudu. Jen vokál, basa a foukačka. Paráda. Tohle mi chutnalo podstatně víc než rozjezdová první věc. Následující Mám brouka v hlavě potvrdila, že jazz, resp. swing a blues jim sedí. Jo, tohle jo. Závěrečný Sen to potvrdil. Nebylo to zlé, leč … Škoda, že nezůstali u jazzu. Ten jim prostě jde z nitra.
Dušan je tu Jakodoma z Prahy (Foto Anička Halamová)
Dušan je tu Jakodoma z Prahy. Od roku 1985 píše vlastní věci. Na webu v nich slibuje romantiku spolu s humorem. Baví ho bavit lidi, miluje přírodu, divokou vodu, kterou si nejvíc užije na kajaku. Stále více času prý ale tráví za kamerou a ve střižně. Pracuje totiž jako manager, copywriter, kameraman v reklamní branži ve vlastní firmě STUDIO ADAX. Píseň Mravenci v lednici jsem už od něj slyšel, a pokud se pamatuju, bylo to fajn. Opět mě mravenci pobavili. Inu, je znát, že Dušan má to mnou dosud pro dnešní večer postrádané písničkářské charisma. Následující vyznání Malý soukromý Tibet to jenom potvrdilo. Jeho prvotina Přátelé, napsaná před více než dvaceti roky potvrdila, že i raná tvorba může být kvalitní. I v šestnácti se dá spáchat něco, co přetrvá. Finálový valčíček Klára byl vyznáním obdivu k v názvu uvedené dívce, či ženě. Fajn. Dobré, dost dobré.
Adams Emily z Plzně (Foto Rejka Balcarová)
Adams Emily přijeli z Plzně. Vznikli na podzim roku 2013. V březnu 2014 vyhráli první kolo soutěže amatérských kapel Múza. Od té doby vyhrávají povětšinou jako duo (Emilie Bauerová – baskytara, zpěv a Martin Adamovský – kytara, zpěv), s občasným oživením nějakým dřevěným dechovým nástrojem nebo cajónem. Píší, že hlavním cílem jejich hudby je potěšit. Na koncertech se snaží vytvořit pohodovou a láskyplnou atmosféru. Na Notování tomu dnes nebylo jinak. Jazzová, zamyšleně nostalgická Pravda je povedená náladovka. Pochutnalo si mé mlsné ucho a Martin Rous můj dojem z publika hlasitě potvrdil bezprostředním zvoláním „Výborně“. „Latinoamerická“ Přísnej pohled mi chutnala neméně. Mňam. Ani následující Láska nepokazila předkládanou chutnou hudební krmi. Na závěr dali „pro změnu pohodovou jazzovku“ Našla jsem stéblo trávy, kde jenom podtrhli výborný dojem ze své produkce. Jen tak dál.
Terrakota z Prahy (Foto Anička Halamová)
Hostem večera byla Terrakota, jejímž jsem byl do nedávna členem. Abych je vychvaloval se asi příliš nehodí, leč … Nemůžu si pomoci. Hraje jim to jak z praku a je to dost dobrý.
Howgh. Balík
