Hámoť o 1. základním kole XV. ročníku Notování 

(7. 9. 2017 v Music City Point)

Cimbura konstatoval: „To nám to uteklo! Mám na mysli roky od sychravého podzimu na konci minulého tisíciletí, kdy jsem jel s Oldou Dolejšem ze Sekvoje na kamarádovy narozeniny a cestou jsme vymysleli pro dnes už neexistující P-klub Trojická cyklus programů nazvaný Notování pod Vyšehradem.“

Jak začít s dalším popisováním nových i starších dojmů z muziky a z muzikantů účastnících se v premiéře i v reprízách dalšího, už patnáctého ročníku Notování?  Myslím, že nejlépe bude, když plynule navážu na předchozí ročník, jako by pauzy nebylo. Budu zase bedlivě poslouchat a svoje poznatky a dojmy poctivě zapisovat a vůbec „reportérovat“. Reportuje kde kdo, ale reportérovat hodlám asi jenom já.

Slávek Maděra má sice v občance Jaroslav, ale říká si Slávek. Je z Prahy 13 – Stodůlek a začal velmi sympaticky, svižně, rokenrolovou skladbou Jednašedesát. Na Notování je poprvé, ale je znát, že už má na jevišti leccos za sebou. Zpočátku mi sice trochu nevoněl jeho překvapivě místy až manýristický zpěv. Ale není to u něj vlastně vůbec na škodu. Je svůj a toho si velmi, opravdu velmi cením. Potěšilo mě, že není tuctový. Následující písně můj dojem jen potvrdily. Následovaly Nálady, dobré, dost dobré. Páteční o dopravě v posledním pracovním dni výstižně a chytře popisuje hektický frmol v narvaném autobusu. No, a závěrečná Kruhy na vodě mě jenom utvrdila v přesvědčení, že „jsem pro sebe objevil dalšího písničkáře“.

HoP a ŠaVani z Plzně Litic (Pavel Mužák – el. basa, zpěv; Jan Polata – housle, mandolína, foukací harmonika, zpěv; Iveta Hájková – flétna, perkuse, zpěv; Ondřej Radvanovský – kytara, zpěv) spustili Hudbo hraj, a ono to bylo přesně to, co jsem slyšel. Hrálo jim to. Příjemně a pohodově. Při ozvučování byli místy rozhození, ale teď to šlapalo dobře. První písničkář i první kapela letošního ročníku mě potěšili. Skladby souboru Tuláku vstávej na trampskou notu i Slza měly atmosféru a zaujaly mě. V Slze mi Ivetiny „krucánky“ ve vokále trochu kazily dobrý dojem. Neodpustím si, jako „zavilý perkusista“, mít obecnou připomínku k používání perkusních nástrojů. „Mimo mikrofony“ je hraní na ně de facto pantomima. Dokladem toho byla závěrečná Jako král.

Václav Smolka je z Prahy 6 – Liboce a na Notování je již potřetí. Jak je tedy patrné, není na jevišti nováčkem. Napsal jsem o něm už dříve: „Umí česky.“ S jazykem si hraje a tak si dost vyhraje s texty. Zdánlivě úsporným projevem ale dokáže zaujmout. Melodií i textem. Příjemné.“ Spustil skoro až „na lehce morbidně ponurou notu“ písní Hmyzáci. Text filozofoval, podobně jako následující bossa nova Komture. Sice Václavovi vypadl kus textu, ale vzpomněl si. V pohodě. Křešice připomněly Labe a nejen kraj Labe. Zase dobré. Kročehlavy byly výpovědí ze života. Chytrou, vtipnou a dobře podanou. Inu,  vypadá to, že letošní ročník začíná na solidní úrovni. Jen tak dál.

Jiří Poživil, který si říká Will Eifell, přijel z Ústí nad Labem a začal písničkou Kam jít ve stylu, který bych nazval „rozervaný až místy depresivní mladý muž“. Mladý je, ale to správné písničkářské charisma už skoro má. Mám dojem, že ho, i o něm ještě uslyšíme. Tisíc lidí přitvrdilo a zase to bylo k poslouchání. Aussig blues o městě, ve kterém nejen že sídlí můj zaměstnavatel a vznikla v něm i Porta, sice nebylo blues jako takové, ale výpověď o interpretovu niterném vztahu k městu mi připomněla jednu z písní Jaroslava Velinského, v „portovních žánrech“ obecně známějšího spíše pod přezdívkou Kapitán Kid. Zasmušilejší a filosofující závěrečné Klíče dedikoval uprchlíkům. Jen je třeba naučit se práci s mikrofonem. On, totiž ten mikrofon, se neumí kroutit podle toho, jak pěvec kroutí hlavou. Ale, jak jsem už pravil, je mladý a tím pádem má možnost se učit a naučit se.

Z hecu (Marek Kuta – doprovodná kytara, zpěv; Ondřej Kuta – bicí nástroje, cajón; Martin Homola – sólová kytara, zpěv; František Kudláček – baskytara) je parta, která vznikla z iniciativy frontmana, textaře a kytaristy Marka Kuty. První „kus“ Iluzionista není pro mě nic nového, stejně jako celá tahle „sešlost“. Slyšel jsem je už několikrát a těší mě, že jsou. Pak, že mladí nerostou a nejsou. Jsou. A sakra je o nich, ale i je slyšet. Výborně. Vzkaz pro cizí planetu mi zase potěšil ucho i duši, jak jsem už opakovaně „ve svých hámotích pravil a velmi pravděpodobně praviti budu“, když bude proč. Rock’n’roll Protivnej chlap taky neslyším prvně, „řácky šlapal“ a zase mě potěšil. Finálová folkrocková Lanový most s optimistickým poselstvím v textu uzavřela jejich vydařenou produkci. Výborně, jen tak dál.

Láďa Zítka z Bystřice nad Pernštejnem je „ostřílený muzikantský mazák“ a „okusil už v muzice z různých soudků“. Opička z Láďova čerstvého CD, odkud byly vlastně všechny jeho dnešní písně, vykreslila stav zvaný „počasí alkoholné až kořalečné“ a jeho následky. Blues Řezbář bylo o čase a jeho proměnách, respektive o našich proměnách v měnícím se čase. Dobré, zase dost dobré. Věrná smrt zpívala o smrti. Neotřele. Jak už od Ládi ostatně očekávám. Umí podat svoje pocity výstižně, nápaditě, trefně a posluchače zaujmout. Svou soutěžní produkci zakončil zádumčivou skladbou Sněží. Romanticky a náladově. Inu, pěkné to bylo. Moc pěkné.

O závěr večera se jako host, jak už je to při prvním soutěžním kole Notování zavedenou tradicí, postarala Sekvoj. No, a jako obvykle se jejich produkce nesla v duchu dobré muziky a vzájemného přátelského pošťuchování kapely s kamarády v publiku a samozřejmě i fórků mezi muzikanty na jevišti.

Cimburovou myšlenkou jsem začal a následující Cimburovou poznámkou i končím:

Při příležitosti začínajícího jubilejního XV. ročníku Notování obnovilo internetové Rádio Folk vysílání pořadu „O Notování“, jenž přinese vždy rekapitulaci kola minulého, pozvánku na kolo nastávající a další zajímavosti a především spoustu písniček v autentických záznamech z Notování. Jeho nejbližší vydání si můžete pustit 25. září v 19 hodin na http://radiofolk.cz/, reprízy pak dle programu tamtéž.

Howgh Balík