(14. 5. 2015)
Třetí a poslední letošní semifinále Notování dostalo do vínku dopravní komplikace související s MS v hokeji. O2 Aréna je od Music city totiž vzdálena jen „Co by pionýr knedlíkem dohodil a zbytek snadno došel“. Taky byl zpočátku trochu zádrhel s technikou, ale vše se nakonec podařilo, i když semifinále začalo s drobným časovým sklouznutím. Nakonec jsme se přeci rozjeli.
Zlatý šedesátý je název písničky, kterou Nautica, mladá folk-rocková kapela (11 až 15 let) z Jablonce nad Nisou zahájila svou produkci a celé semifinále. Rozjezdovka mi připadala trochu těžká na zadek. Taky to bohužel trochu plandalo ve vokálech. Zřejmě se dívky moc navzájem neslyšely. Druhá skladba, Inkoustový čas, mě nepotěšila brutálně podladěnými bongy, ale až na tuhle chybku to bylo po muzikantské stránce znatelně lepší. Martine, Martine, polepši se… Vokály se srovnaly a začínal jsem si užívat. Mý dvě já je pocitová náladovka. Příjemné. Závěrečný v pohodě odpíchnutý rokec Kominík měl taky sem tam mouchu, ale celkový dojem byl dobrý. Je to holt nastupující mládí a chce to jen vydržet, nedbat na plynoucí čas a hrát a hrát. Což už nějaký čas Nautica poctivě činí! Jen tak dál…
Petr Kovač a přátelé z GML je spolek pedagogů z brněnského Gymnázia Matyáše Lercha, který znám díky kapelníkovi (a panu řediteli) Petru Kovačovi, už dlouho. Hrávali jsme spolu jako studenti, pak kolíňák Petr odešel do Brna… Festival, kterým zahájili, je Petrova typická lyrická písnička, která není jenom o náladě. Zas mě tu máš další autorská, melodická, pohodová, solidně interpretovaná. Valčíček Mým přátelům přeladil do rozvernějšího tónu. Text má hlavu a patu. Kouká z něj Petrova písničkářská letora, podtržená jeho charismatickým naléhavým hlasem. Pohoda. Hitovku Na chvíli motýli si dovedu představit s rytmickým podkresem cajónu, nebo s přitloukáním na bonga. Každopádně pan řídící a jeho „létající sborovna“ – Aleš Broulík (kytary, baskytara, kontrabas) a Drahoš Hlaváč (housle), zpěv oba – potvrdili, že umí.
Členové dnes čtyřčlenného Tria P.E.S. o sobě říkají, že každý z nich pochází z jiného města Karlovarského kraje, takže se schází a muzicírují vždy na ose Březová u Sokolova – Františkovy Lázně. Všichni jsou ale z Egerlandu, což je region pojmenovaný podle původního jména města Cheb. Jejich úvodní Do kola kol mě moc potěšila. Elizabeth Denysyuk, no to je hlas přesně do tohohle šansonu – mňam! Přechody z tanga do walzu a zase zpátky s parádním podkresem klarinetu. Paráda… Můj chlapec s květinou je jazzíček jako řemen, v němž má duše percussisty jakoby slyší šustění štětek, pardon, metliček na hajtku, resp. na bicí nastroj oficiálně zvaný high hat. Inu, další pochoutka. Tancuj potvrzuje jejich lásku k jazzu a k šansonu. Má to drajv i atmosféru. Černá Jessie je dnes už v podstatě klasika a jazzový standard. Interpretace na jedničku s hvězdičkou! Trio P.E.S. krásně krmí uši i duši výbornou muzikou. Výborné kytary Petra Jungwirtha a Slavomíra Randise, který válí i na basovou kytaru se skvělým klarinetem Karla Kuželky jen podtrhly výkon zpěvačky. Smekám.
Kabája je dívčí, poměrně mladá, ale už řádně jevišti ostřílená parta. Bára Purmová složila rytmickou Záruku a spolu s mladými dámami ji i velmi originálně „prodala“. Dobré, dost dobré. Holubí dům predikovaný jako folková klasika se už v prvním vokálu naschvál rozsypal a pak přešel do muzikantské taškařice v podobě „vykloubeného mixu žánrů“ připomínajícího Semtex. Miluju ptákoviny. A tohle je skvělá ptákovina s nadhledem. Nestíhal jsem ani pořádně zachytit všechny písně, které použily. Ačkoliv to vypadá jako srandička, není vůbec snadné vymyslet to, poskládat a nakonec zahrát. Vysekávám poklonu! Nevypínám přešaltovalo plynule na vážnější notu. Valčíčku s neobvyklým percussním šustěním na plastový pytlík jsem věřil a zněl mi příjemně. Závěrečná Proč se rozduněla šlapající baskytarou Zuzany Rainové, aby pak přešla do něžného vybrnkávání kytar podmalovávajících něžný zpěv, a pak se vrátila do dominantní basové linky. Umí.
Michal Willie Sedláček a Eva Trnková si přivedli posilu v podobě jejich psí kámošky, ale nechali ji pod pódiem a spustili bez ní. Bossa nova Domovina šlapala, až se publiku lehce rozkmitaly nohy ve strhujícím rytmu. A bez percussí. Pěkné. Leila, podaná Michalovým naléhavým charakteristickým příjemným hlasem v rytmu tanga mi taky moc šmakovala. S minimem prostředků, „jenom“ kytara, flétna a zpěv, a co se s tím dá nadělat muziky. Výborně. Následovala Zpověď. Jen podtrhla to, co předvedli dosud. Výraz, přesvědčivá interpretace textu, zvládnuté nástroje, melodické, dobré. Opět pohodově a s jistotou přednesená Všem nám čas běží jejich produkci završila. Nehráli v semifinále Notování jen tak pro nic.
Na jihlavské Rendez-fou jsem se těšil. Na zpěv Jany Gregárkové zvlášť. Nezklamali. Chlapeček je skvělá věc a jak je jejich zvykem, skvěle podaná. Já si chrochtám a mlaskám. Náladovka Vítr s přírodním živlem imitovaným percussionistou Davidem Vaculou je, a jak jinak, opět mňamka. Zaujala mně i případně hokejově laděná úsporná báseň: „Puk, puk!“ Melodická jazzová Pětačtyřicet navodila náladu konce války nenásilně a příjemně. Jak už dlouho vím, jsou výborní. Ita ti mbi v překladu Moji blízcí, uvedená jako naivní píseň o konfliktu ve Středoafrické republice, byla zajímavá nejen dramatickým exotickým tématem, ale i částí textu v cizokrajném jazyce. A připomínat, že jakákoliv „Válka je vůl“ je podle mě třeba pořád. A není na tom nic naivního. Vynikající závěr posledního letošního semifinálového soutěžení.
Zatím co se Rada Notování dohadovala o postupujících do finále, diváci si užívali Jakuba Nohu. Neslyšel jsem ho už dost let, a tak jsem na něj byl zvědav. Bylo co poslouchat, čeho a koho si užívat. Jeho texty nejen hrají na city a pocity, ale je nad čím přemýšlet. Důstojný závěr večera, po kterém následovalo už jen vyhlášení výsledků, které jsou zde již publikovány a cesta k domovům všech četných účastníků toho večera. Byla to tentokrát velká síla a to nejlepší, finále, to nás 4. června 2015 teprve čeká. Tak ahoj na něm!
Petr Vohnout – Balík
